„Právě takto nápadně rychle se šířící memetické infekce považuje postmoderní magik Kirk Packwood za projevy aktivizace mocných hlubinných obsahů - duchů - lidského nevědomí.“ (Str. 163)

Podotýkám, že tento text píšu z pozice maganalfabeta, člověka, který se o magii prakticky nezajímá, což se samozřejmě podepisuje na porozumění. Neznám souvislosti, nečetl jsem předchozí Karikovy knihy, nevím co je meon, abyss, klifot, z jaké pocházejí tradice či učení, takže ačkoliv jejich význam nastíněný je, pro mě to bylo málo a tápal jsem. Osobně bych ocenil slovníček.

Další věc, která mě silně mátla, ale kterou nedokážu posoudit, je střídání tradic při popisech vlivů. Jednou egyptští bohové či démoni, pak astrologické planety, vzápětí kabala, pak zase démoni, géniové a protigéniové, každou chvíli Lovecraftova gnose (doteď jsem myslel, že psal horory)... Nebo že by to Crowley, jehož Kniha zákona je zmiňována hned na začátku, skutečně takhle smísil všechno dohromady?

(Teď po napsání odstavce jsem si znovu pročetl úvod knihy; J. Karika v něm píše, že mu nejde o prosazování hermetického, antroposofického, astrologického, thelémského ani jiného slovníku a dogmat. Dobře. Ale střídat všechny je skutečně vražedný přístup.)

Zůstal mi ještě jeden otazník - doteď nevím, jestli démony autor chápe jako entity existující výhradně v hlubinách nevědomí lidí a jejich jména jsou obrazná, nebo jako entity existující „jinde“ a do našeho světa se skrze hlubiny nevědomí vtělující... Možná to tam zaznělo a jen jsem to přehlédl (první přístup se mi zamlouvá). Tohle by platilo pro obě pojetí:

„Adept duchovní alchymie zvládá dotyk a konfrontaci se všemi prvky vlastní duše a postupnou vnitřní prací je sublimuje do stále diferencovanějších podob. 'Zvrácený adept' vyloučí prvek, který není schopen vnitřně integrovat, do vnější sféry a začne proti němu bojovat v ní. Nezvládnuté - klifotické obsahy podléhající saturnské kategorii se tak promítnou například do židovského obyvatelstva jako výrazného nositele saturnsko-lunární signatury. Žensky podbarvená, uvolněná až nezřízená astralita, která nevyrovnaně prožívaný archetyp mužného, strohého a přísného Wotana nesmírně dráždí, najde svůj výraz v romském etniku, které je promítnutím takovéto duševní kvality ve společenské sféře. Nezvládnuté vnitřní síly pronikají navenek, do korespondujících kulturních, myšlenkových a uměleckých proudů, nebo do společenských skupin, kde je možné s nimi bojovat - prohlásit je za nepřátele a začít je vyhlazovat.“ (Str. 226)

Tohle spíše pro démony v člověku (abyss - propast člověka, nicota v jádru jeho vědomí):

„Rozdíl mezi arcimágem a humatonem nemusí být zvenku nápadný, je lepší, když není. Oba dělají totéž. Rozdílnost spočívá ve faktu, že arcimág svou konfrontací s abyssem, propastí člověka, nicotou v jádru jeho vědomí bezezbytku dekonstruoval, rozpustil samého sebe, chvíli hleděl do nicoty a buď zahynul - svou rukou či příhodnou synchronicitou vyvolanou vložením autodestruktivního kódu do svého nevědomí - zešílel, anebo se rozhodl vytvořit svou novou choronzonskou formu podle vlastní vůle. Humaton tedi žije realitu zevnitř, arcimág zvenčí.“ (Str. 308)

Tohle zase pro démony „jinde“ (prolomení brány, vtažení do jsoucna):

„V těchto případech se evokatér svým vědomím systematicky ponořuje do neustále větších hloubek mrazivé prázdnoty, jež ve svém nitru pociťuje, až se mu podaří prolomit bránu IAK SAKKAK a ponořit se do čisté nicoty meonu. Samotné jeho vědomí tu zpravidla poslouží jako dostatečná 'návnada' pro meonisty, které je možné spolu s jeho následným přemístěním do aeonu 'vtáhnout' do jsoucna, kde s nimi může proběhnout krátká magická komunikace.“ (Str. 336)

Ke střídání tradic a chybějícím základům připočtěte ještě naturalistická líčení toho nejhoršího, co člověk spáchal a máte opravdu těžký materiál. Ani formální úprava vám čtení neulehčí - hlavní problém jsou poznámky pod čarou. To, že jsou běžně několikrát vnořené v sobě, mi nevadí. Horší je, když poznámky pod čarou vysoce přesahují text nad nimi:

Číst taková kvanta textu tak malým písmem je prostě vyčerpávající, nehledě na to, že když je poznámka přebujelá, už pozbývá smyslu (dodávat podrobnosti pro zájemce) a měla být součástí textu.

Rozhodně se ale knize podařilo naplnit cíl - vyzvat ke svobodnému experimentování mysli, a to dokonce i nemága. Vedla mě k opakovaným úvahám nad souvislostmi a historií:

• Několikrát jsem přemýšlel nad zlem dvacátého století ve srovnání se zlem staletí jiných. A obávám se, že kdybychom se podívali na historii kteréhokoliv období lidstva podrobněji, zjistili bychom, že člověk je pod martickým vlivem (nebo vlivem Sorata) pořád. Že posun moderní doby je spíše kvantitativní, než kvalitativní.
• Také si říkám, jestli je opravdu odkazování se na magické záležitosti, na démony, na hermetické systémy k něčemu. Jestli je nutné zmiňovat všechny korespondence, jestli je užitečné označovat vlivy planetami. Ano, je to koláž magických systémů. Ale... nebylo by modernější (já vím, moderní není totéž co postmoderní) odpoutat se od tradiční terminologie a pojmenovat ony archetypy, vstupní brány, nově? Abstrahovat, najít typické rysy, pojmenovat komplexy v podvědomí (nebo bytosti, jak už jsem zmínil, tohle mi uniklo) srozumitelně... Symboly jsou pěkné, ale čím jsou obecnější, tím méně jsou vypovídající. Máme ducha chaosu Namtar, jeho západní korelát Sorat, ten koresponduje se Sluncem, pak musíme znát výklad vlivů a kvalit Slunce a nakonec skončíme u toho, že se soustředíme (toto je můj výmysl, prosím nechytat za slovo, chci ilustrovat, co mám na mysli) na rozdíly od vlivu Marsu. Proč nedefinovat onen rozdíl nově? Když vidím Karikovu erudici a ohromnou znalost, říkám si, kdo jiný, když ne on, by tohle dokázal projasnit?
• Museli skutečně temní mágové otevírat brány a podléhat pak vlivu vypuštěných démonů, rozkládat se a přestávat být lidmi? Z psychologie víme, že nemalé procento lidí jsou více či méně psychopati, Koukolík jim říká deprivanti, a těm stačilo využít příležitosti, kterou jim rodící se režim poskytl. Chci říct, že sice myšlenka bytostí nicoty, jejich průniků a devastace osobnosti je pěkná, ale obstojně se dá vystačit i bez ní.

„Americký vojenský psycholog Gustav Gilbert, zajímající se podle vlastních slov 'o podstatu zla', systematicky zkoumal psychické rozpoložení obviněných s cílem objevení jednotícího rysu, který by umožnil pochopit jejich propůjčení se k největším zvěrstvům v historii lidstva. Takový psychický rys společný všem obviněným skutečně objevil - byl jím podle něho nedostatek schopnosti empatického cítění. Na základě tohoto zjištění Gilbert definoval jejich zlo jako 'nepřítomnost empatie'; tedy naprostého oddělení se, ztráty schopnosti vzájemného sdílení.“ (Str. 270)