Neodpovídání na komentáře pod články na blozích je věc, která mi vadí. Co vadí, rozčiluje! Vím, že by neměla, že je to každého věc, jestli na čtenáře bude reagovat, nebo ne. Rozum velí: „To tě nemusí zajímat, ať si to dělá každý po svém.“ Ano. Ale rozčiluje mě to stejně, rozumu navzdory.
Některé komentáře jsou takové, že na ně není moc co dodat. U nich se smířím snadno, že zůstaly bez odezvy. Horší je, když přidám nějakou informaci, když napsání komentáře chvíli zabere, když jsem třeba pravdivost ověřoval nebo dohledával odkaz. A vůbec nejhorší je, položím-li přímou otázku. To je pak každý návrat k takovému textu, každé další přesvědčení se, že zůstává(m) ignorován, adrenalinový sport.
Cítím z toho aroganci, pohrdání čtenářem. „Nebudu se zahazovat reakcemi na ty vaše bláboly, vy jste tu od toho, abyste četli.“ Jennže... on je to vztah oboustranný. A když používám systém s komentáři, když jsem komentáře povolil, znamená to, že stojím o zpětnou vazbu. To, že ji pak ignoruji, je zásadní rozpor.
Stává se pak ještě jedna věc, zmiňoval jsem ji u blogokruhů - totiž selektivní ignorování. Autor reaguje na zavedené členy a nově příchozí jako by nebyli. Pro mě signál k vyřazení ze čtečky.
Když to shrnu do krátkého doporučení pro blogery:
- aby se k vám čtenáři rádi vraceli, na komentáře reagujte
- nechcete-li na komentáře reagovat, raději je zakažte úplně
