Wuwejův zápisník

Umberto Eco: Šest procházek literárními lesy

20.03.2007 20:24, Wu | knihy | komentáře -

Umberto Eco: Šest procházek literárními lesyŠest imaginárních procházek spletí vypravovaných příběhů, šest přednášek Umberta Eca na Harvardu. Začtěte se a nechte se zavést do nejhlubšího lesa, bát se nemusíte. Není lepšího znalce tajných cestiček.

Les je metaforou pro narativní text, nejen text pohádek, ale jakýkoliv narativní text.“ (str. 13)

První přednáška jsou základy, přednášející nás zavádí do džungle vypravování a seznamuje s modelovým čtenářem („ideální typ, kterého text nechápe jen jako spolupracovníka, ale snaží se ho zároveň tvořit. Začíná-li text frází 'Bylo-nebylo', vysílá tím signál, který okamžitě umožňuje výběr jeho modelového čtenáře.“ (str. 17), modelový čtenář je ten, který přijímá pravidla hry) a modelovým autorem (trochu nejistě tuším, že je to taková podoba autora, jakou chtěl autor empirický do knihy vepsat). Nesmíme zapomenout také na vypravěče a empirického čtenáře. Z beletrie se nám tak může stát opravdu prales: empirický čtenář čte knihu, kterou napsal empirický autor, který uvnitř knihy vystupuje jako modelový autor a snaží se přimět empirického čtenáře, aby se choval jako čtenář modelový, naslouchající vypravěči, jenž popisuje jednotlivé postavy a děje...

Druhá lekce ukazuje, že v textu nacházíme jak fabuli (tedy samotný příběh, jeho chronologii, „Každý takový text je určen především prvoplánovému modelovému čtenáři, který se chce docela oprávněně dozvědět, jak příběh skončí“, str. 41), tak syžet (neboli rozpracování, sled kapitol, „Každý text je však určen také modelovém čtenáři druhého stupně, který chce zjistit, jakým čtenářem příběhu se má stát, a který chce odhalit, jak se modelový autor vyrovnává s úlohou průvodce čtenáře.“, str. 41).

To nás přivádí k třetí kapitole, zkoumání času ve vyprávění. Nacházíme totiž tři časy, čas příběhu („čas příběhu je součástí obsahu příběhu. Pokud v textu stojí psáno 'uběhlo tisíc let', je čas příběhu tisíc let.“, str. 75), čas diskursu (jak dlouho, v kolika kapitolách autor příběh popisuje, nakolik ho rozděluje - jak vládne jeho rychlosti) a čas čtení. Vhodná skladba textu může modelového čtenáře ovlivnit, vnutit mu tempo.

Následuje významná otázka, otázka pravdivosti „Základním pravidlem u krásné literatury je, že čtenář musí mlčky přistoupit na fiktivní dohodu, kterou Coleridge nazval 'potlačením nevíry'. Čtenář musí vědět, že to, co se vypráví, je imaginární příběh, ale proto ještě nesmí věřit tomu, že spisovatel lže.“ (str. 101). Jak toho autor dosáhne? Umístí nepravděpodobný příběh na pravděpodobné pozadí, činí analogii reálnému světu, používá reálné postavy nebo motivace, „fiktivní světy parazitují na světě reálném“ (str. 111). Ve fikci je pravda to, co je v rámci možností popisovaného světa. V reálném světě... v reálném světě spoustě věcí prostě věříme: „způsob, jakým přijímáme zpodobnění reálného světě, se málokdy liší od způsobu, jakým přijímáme fiktivní svět. Předstírám víru v to, že si Scarlett vzala Rhetta, a stejně tak beru jako fakt osobní zkušenosti, že se Napoleon oženil s Josefínou.“ (str. 120)

Pátá kapitola rozvíjí otázku pravdivosti a přenášení víry mezi reálným světem a fikcí. „Co se stane, jestliže v literárním textu autor vytvoří jakožto prvek reálného světa (který tvoří základ světa fiktivního) něco, co v reálném světě neexistuje?“ (Str. 135) a kapitola šestá to dotahuje do konce - „proč nezkusit číst reálný svět tak, jako by byl dílem fikce?“ (str. 157). Tady uvádí několik příkladů, kdy fikce vstoupila v život nebo se život četl jako fikce. Opravdu působivá je cesta vedoucí ke vzniku protokolů Sionských mudrců.

Přirozeně se ptáme, jak rozeznat, kdy se jedná o umělé vyprávění a vyprávění přirozené. Jde to těžko, ke každému identifkovanému pravidlu s určitostí najdeme protipříklad. „Ve fikci jsou tak těsně propojeny přesné odkazy k reálnému světu, že poté, co strávil nějaký čas ve světě románu a smísil prvky fikce s odkazy k realitě, čtenář už přesně neví, kde je. takový stav dává vzniknout některým dobře známým jevům. Nejběžnější je, když čtenář přenáší fikci do skutečnosti - jinými slovy, když čtenář uvěří ve skutečnou existenci fiktivních postav a událostí.“ (str. 167)

Možná to k tomu přispělo ohromné množství ukázek, možná dobré vypravování a srozumitelnost, každopádně Umberto Eco ve svých přednáškách dokázal, že literární teorie může být zajímavá.

Recenze:

12345
1174418640000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online