Wuwejův zápisník

Umberto Eco: Skeptikové a těšitelé

20.10.2008 19:08, Wu | knihy | komentáře -

Umberto Eco: Skeptikové a těšiteléNebude to sice nijak originální začátek, ale když už se kniha takto provokativně jmenuje, musím zmínit co se těmi skeptiky a těšiteli vlastně myslí... Umberto Eco si všímá, že analyzátoři stavu moderních médií se v podstatě dají rozdělit do dvou skupin. První, kritickou, nazývá skeptiky a z jejich textů vybírá "články obžaloby" masové kultury (str. 36):

  • obrací se sice k různorodému publiku, ale řídí se průměrným vkusem
  • masovým šířením jednotné "kultury homogenního typu" ničí kulturní zvláštnosti jednotlivých etnických skupin
  • oslovuje skupinu lidí, která se necítí být skupinou, nevznáší své požadavky na masovou kulturu a spíše jí nevědomky podléhá
  • nesnaží se o změnu senzibility, přizpůsobuje se vyzkoušenému šíření forem dříve běžných na vyšší úrovni
  • místo aby emoce symbolizovala, snaží se je vyvolávat
  • jako součást komerčního okruhu se řídí konzumní ekonomikou
  • případné produkty vyšší kultury šíří nivelizovaně a kondenzovaně, aby se konzument nemusel namáhat
  • případné produkty vyšší kultury jsou podány na stejné úrovni jako např. bulvární drby
  • podporuje pasivní a nekritický pohled na svět
  • podává obrovské množství informací o přítomnosti a narušuje tak historické povědomí
  • vyžaduje povrchní pozornost, zjednodušuje např. symfonii na motiv, který lze zapískat
  • snaží se vnutit symboly a mýty založené na snadno přístupné univerzálnosti, rychle rozpoznatelné, bez požadavků na zkušenosti nebo konkrétnost
  • aby toho dosáhla, pracuje s obvyklými postoji, potvrzuje to co si myslíme, tím hraje společensky konzervativní roli
  • což znamená, že i když se tváří nepředpojatě, vychází z konformismu zvyklostí, hodnot apod.
  • zároveň tak má tendenci k tomu být výchovným nástrojem, nástrojem kontroly. Zdánlivě poskytuje výdobytky vyšší kultury, nejdříve je však zbaví ideologie, kultura pak nevyrůstá organicky.

Následně si klade otázku, jestli se tím tématika zcela vyčerpala, a obrací se na obránce systému, tedy těšitele. Uvědomuje si, že mezi nimi jsou i lidé nekriticky zjednodušující nebo spojení se zájmy různých výrobců, ale z názorů odborníků vybírá články obhajoby:

  • masová kultura není typická pro kapitalistický režim, vzniká tam, kde se masa občanů rovnoprávně účastní veřejného života
  • zavrhovaná masová kultura nezabrala místo žádné fantomatické kultuře vyšší, jenom se rozšířila v masách, které dříve přístup ke kulturním statkům vůbec neměla“. Bežného konzumenta nelze porovnávat s antickým nebo středověkým humanistou, kdo přijímá nivelizovanou kulturu by dříve jednoduše neměl vůbec nic.
  • nářek nad nerozlišeností mezi důležitostí a povrchností údajů podceňuje lidské schopnosti, ignoruje roli informací jako stimulů inteligence
  • davy vždycky milovaly nízkou zábavu a z tohoto pohledu nelze masmédia považovat za výjimku nebo snad úpadek mravů
  • homogenizace vkusu přispěla k odstranění kastovních rozdílů, zmírnila antikolonialistické nálady
  • paperbacková revoluce, tedy vydávání hodnotných děl za nízkou cenu a ve velkém nákladu (Wu: vzpomeňme edici světové literatury Levných knih), je důkaz stimulativní role
  • konzumování, devalvující sebelepší dílo, také není žádná novinka, jen je s masovostí více vidět
  • změť nerozlišených údajů o světě činí konzumenta citlivějším vůči světovému dění
  • není zcela pravdivá teze o stylistické konzervativnosti, masová média přinesla řadu nových stylů, způsobu řeči apod.

Jenže jak to tak vypadá, pravdu mají obě skupiny, a jde spíše o nevhodně položenou otázku. Ale to už si můžete přečíst sami.

Kniha je soubor esejů, které se všechny točí kolem kultury a médií. Ne že by to nebylo zajímavé, ale jako celek je to vedle Šesti procházek literárními lesy poněkud zklamání. "Velké" eseje, jako již citovaná Masová kultura a 'úrovně kultury', Struktura nevkusu nebo Praktické použití postavy jsou poměrně náročné na čtení, napsané vcelku zbytečně vědátorsky složitým jazykem, šmrnc přednášek jim chybí, další eseje jsou sice čitelnější, ale téma už bylo zpracované jinde nebo je myšlenka podivná (esej o typu - když typem může být dokonale prokreslená, životná postava, která je unikátní, jak může být univerzálním typem?), nu a ty nejkratší zase poněkud trpí nedostatkem závěru. Marně si teď snažím vybavit, o čem že byl text "Nihilisté s mečem plamenným" - vím jenom, že Nietzsche viděl hodně dopředu a že jakýsi vědec ho přečetl celého a výborně jej vyložil.

Další velký problém je stáří knihy. Originál byl napsán před více než čtyřiceti lety a je to znát. Jednak Umberto Eco zcela jistě mnohé z témat přepracoval, prohloubil nebo zjednodušil, jednak chybí kontext. Žádný z komiksů, které tak pečlivě rozebírá, jsem v životě neviděl (pardon, jeden ano, Peanuts), esej o moderní italské písničce totéž (kdo je Rita Pavone?). Ani úvahy o televizi nepřináší nic výjimečného, nejsou ani zdaleka tak provokativní jako např. Jerry Mander.

Ecova záliba v analyzování tzv. nízkých žánrů hraničí s fascinací; dalo by se přemítat, nakolik je ještě analyzuje a nakolik obhajuje. Obojím mi připomněl Karla Čapka a jeho Marsyas.

Tak, co bych ještě dodal... je to samý návrh na rešerše, které by mohl někdo jiný provést, ale co vlastní výzkum? Nejzajímavější byl úvodní esej a dále pak Struktura nevkusu, ostatní... slovy klasika - „No není to špatný, ale že bych to musel vidět dvakrát...“.

P.S. Překlad - opravdu se sdělení „dekodifikuje“ (str. 95)? Sedělo by mi tam spíš slovo "dekóduje". A i jinak se mi leccos nezdálo - recenze Anežky Kuzmičové mé podezření potvrzuje.

12345
1224522480000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online