Wuwejův zápisník

Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější

24.09.2006 22:41, Wu | knihy | duše | komentáře -

Krajiny vnitřní a vnějšíDnes bude spousta ukázek a jen málo hodnocení, protože kniha mluví sama... Číst ji, to je jako sloužit mši za svůj kraj, za svoji duši a svět, uzavřený horizontem. Architekti, pohani, milovníci krajiny, země, přírody, neváhejte. Tahle kniha je povinnost!

To, že se zastavil během povodně orloj, mohu číst jako technickou zprávu o výpadku elektrického proudu, anebo mytickým způsobem - konec obvyklého času je blízko. Druhý způsob je mi bližší, ale vím, že v této době si mýty nevyprávějí bardové u obřadních ohňů, ale uzlí je tajemná síť neznámé e-mailové Pavoučí ženy.“ (str. 68)

Růst měst se dnes odehrává dvojím způsobem - jednak zvelebováním vnitřní zástavby, takzvanou gentrifikací (podle anglického slova 'gentry', které označuje nižší šlechtu), a dále rozvojem suburbií, které E.Kohák nazývá 'králíkárnami naplacato', na rozdíl od socialistických sídlišť jako 'králíkáren na výšku'.“ (str. 94)

Podivnou náhražkou za pokažený urbanismus jsou moderní obchodní centra. Všimněte si, že svým plánováním připomínají středověkou ulici - všude dojdete, jsou tu kavárny, je to víc než jenom obchod. Pak se nedivte Američanům, že na sobotu jezdí nakupovat, aby si vynahradili každodenní zkušenost zředěného a nevyužívaného společného prostoru a individuální sekání trávy v soukromém prostoru.“ (str. 101)

Česká povaha je naproti tomu uzavřena do kotliny. Je tvrdší, smutnější, melancholičtější, hůře se do ní proniká. Navíc jako celek nemáme moře, které dává rozlet a pojem velikosti, z toho pramení malichernost, česká malost. Naše hranice všude narážejí na sousedy, tím pádem i sousedi uvnitř země na sebe narážejí, závidí si, jsou na sebe nepříjemní. Pro naše předky byl vztah duše a krajiny samozřejmější.“ (str. 104)

Možná existují i jiné způsoby poznávání a jiné druhy lidí, ale sám za sebe jsem přesvědčen, že duše čehokoliv se poznává prací a dotykem s hmotou - s půdou, dřevem a kameny. Mám-li pocit, že humanitní obory jsou v nějaké chronické, vleklé krizi, je to myslím tím, že z jedněch myšlenek a abstraktních koncepcí vaří další abstraktní koncepce a někde se vytratil kontakt s trním zarostlou pasekou, dojičkami krav a železničními pražci, tedy s věcmi nezbytnými pro život. Bruno Latour tomu říká ztráta kontaktu s empirií.“ (str. 116)

Bytost kraje, ještě ne-lidská, se pod dotykem lidí proměňuje na povrchu polností a zahrad i pod zemí - v říši mrtvých. Vpisují se do ní šťastná setkání milenců i smířené smrti laskavých babiček. Mrtví se přikládají k sobě a ke geniu loci, sžívají se, vytvářejí kolektivní bytost, ve které září individuality héroů. světců, lidí dobré rady a pěvců - i bytost kraje roste a proměňuje se podle svých slavných a mrtvých.
...
V Čechách, té jakési Bohemii, jejíž vlastní jméno neznáme (má něco do činění s vodami, bukem a kruhem pohraničních horstev?) se nikdy nežilo lehce, osudy nedošly naplnění a lásky často zhořkly. Jistě tu byla radost, ale cítíme, že bol, práce a žal převládaly. Čiší tu smutek, samá práce, skromnost a odříkání. A to všechno je podloženo nějakým smířením blízkým útěšnému klidu. Výsledný dojem je velmi jemný, takže se dá snadno přehlédnout, ale silný - odevzdaná krása tlumených barev a citů, zázrak a vražda v pozadí.“ (str. 118)

Na povrchu toho malého rybníka, kterým jsou Čechy, je politika, globalizace, Evropa regionů. Hlouběji je trápení, bezmoc, hrozba nezaměstnanosti, hrst úsměvů, modlitby všeho druhu, vděčnost. Ještě o něco níž by mělo být smíření, jehož se nedostává. Možná proto, že smíření má něco společného se směřováním. Čím dál víc lidí cítí, že patří k přírodě a k hloubce času. Říkají třeba o sobě, že mají keltskou krev. Ale to si nás jen země přivlastňuje, protože žila v mnohých časech.“ (str. 120)

Jsme i nejsme lidmi. Duše je sbírkou stejně jako tělo. Páteř vymysleli graptoliti v siluru, dýchání pochází ještě z bakteriálních stadií vývoje Země - odkudsi z hlubokého archaika, kosti se objevily u permských ještěrů, teplokrevnost a krev vůbec je z druhohor. Jsme něco jako Arcimboldův portrét sestavený z mnoha přírodnin - co 'přírodnina', to historie, příběh a spiritualita.
...
Jsme oslovováni nadřízenými, televizí, manželkami a lidskou hloupostí. Ale zároveň to vypadá tak, že každá věc naší sbírky je oslovována (a zvláště v době, kdy papír našich životů je ještě savý) odpovídající věcí vnějšího světa - materiálem schodů. do kterých jsme lezli, drsností kůry oblíbeného stromu (zapomněl jsem na něj, ale jak píšu, uvědomuji si, že není zapomenut), ptačími péry.“ (str. 160)

Moderní umění se poněkud podobá moderní vědě - obě disciplíny poznávají svět, ale činí tak přečasto pyšným a přezíravým způsobem, který je laikům (a části odborníků) nesrozumitelný. Víc jak polovina vědeckých prací není nikdy citována a je neurčitelná, dosti značná část moderního umění je 'zbytečná'. Takový je však přirozený běh světa, že na jednoho hokejistu světového jména připadá zástup venkovských nesznámých, kteří tu musí být, aby těch několik slavných mohlo povstat ze zástupu.“ (str. 191)

Ale je tu jiná otázka: tato doba je spíš chytrá a elegantní než moudrá a krásná. Dává přednost okamžitému, bystrému nápadu před pomalým a nejsitým sžíváním se se sebou, s hvězdami a letní nocí pod pískovcovým převisem, kam mezolitičtí lovci chodili sbírat lískové ořechy. A to se pochopitelně odráží i v umění, kde je tak často vystavován nápad podobný triku Spielbergova velkkofilmu nebo vtipné zkratce v počítačovém programu. Takže my se nejenom nad standardním olejem či grafikou, ale mnohem víc nad výtvory land-artu či konceptuálu tážeme: Je to poctivé, nebo jenom chytré? Je to skutečně jako televizní noviny, nebo jako kámen?“ (str. 207)

Nemám dnes touhu vlastnit kameny, objevovat jeskyně a psát knihu o posvátných místech. Jsou tu, mnohé z nich se dají snadno nalézt - stačí si přečíst legendu na druhé straně turistické mapy. Trvalo mi to dvacet let, stálo mě to zničená kolena a bolavá záda, než jsem se přiblížil tajemství, k bytosti místa. Můžete to udělat také, zanechávám stopy, ale neukazuji cestu pro ostatní. Nevidím ostře a nechci nikoho plést. Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo ještě místo na věci, které teprve přijdou. Viděl jsem toho víc, než do konce života pochopím.“ (str. 212)

Chcete ještě nějaké metainformace? Stránka knihy na serveru nakladatelství Dokořán obsahuje spoustu recenzí i ukázek.

12345
1159130460000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online