Jééé, tak touhle knížkou jsi mi udělal radost! V angličtině bych se k ní tedy nikdy nedohrabala, ale v českém překladu jsem jí kdysi znávala velmi důvěrně.
Prní mé setkání s ní se přihodilo v osmé třídě na základce. Měli jsme naprosto úchvatnou kantorku na dějepis. Taková hrozně zvláštní ženská. Jediná, který si dokázala vydobýt respekt u bandy uřvaných puberťáků tak, že ani necekli .... Byla ve své podstatě taková velmi suchá, strohá, ironická. Dáma v letech, dlouhé černé vlnité vlasy prokvetlé šedinami, vždy v černých kalhotech a nejčastěji i černém pulovru, vrásčitá, kuřačka, s lehce nakřáplým hlasem. Ten hlas nikdy nezvyšovala. Mluvila poměrně potichu, s častými ironickými přípodovětky. Polovina třídy jí visela na rtech, a ta druhá půlka si přinejmenším netroufala ceknout. já jí byla okouzlená naprosto .....
Ehmm, promiň, já vím, že to k té knížce vůbec nepatří, ale já to toužila zasadit do kontextu....
Nu a někdy v průběhu té sedmé třídy jednou na hodinu dějepisu dorazila s touhle knihou podpaží. Polohlasem ucedila, že když nebudeme votravovat a alespoň trochu projevíme snahu být přítomni ve vyučovací hodině, můžeme druhou polovinu hodiny strávit mnohem příjemněji... A tak se stalo, že nám celé pololetí jednou týdně polovinu hodiny dějepisu četla tuhle knihu. Ani nevím vlastně, jestli nám jí dočetla. Pak nastaly prázdniny, já knížku uchvátila u mámy v práci v jejich knihovně a celé prázdniny jsem jí hltala. Pak jsem jí po létech četla znovu a říkala jsem si, že tehdy, v nějakých těch cca 13 létech mi asi dost věcí nesecvakávalo. Ale každopádně od té doby jsem milovala Twaina a četla jsem od něj kde co.
Mimochodem.... dodnes si pamatuju, že v tom věkovitém překladu, ve kterém jsemto četla já, se jméno té holčiny, která pak s nimi cestovala, překládalo jako Alina. A taky si pamatuju to nevyslovitelné zaklínadlo, které Hank pronesl, když nastávala ta fáze zatmění Slunce. Znělo: BGWDŽTJILLGKK .... Tedy, možná už jsem to s léty trochu proházela. Ale pamatovala sjem si to fakt roky :-))
~