Vidíš, to mi dobře kapeš do noty. Tohle je téma, které často s někým probírám.
Zpravidla, když se dostaneme k diskusi o současných nově vydávaných "překladech" z češtiny do češtiny, které v poslední době vycházejí, aby se pacholátka v té povinné četbě neztratila ...... A já jsemť rozpolcena na dvě půle - protože když to vidím, jak to chodí, tak to z jedné strany téměř chápu.... a na straně druhé mě z toho srdce bolí....
No, ale to byla spíše poznámka na okraj, a teď k Vančurovi samému a k Markétě.
Četla jsem tohle dílko kdysi pradávno na gymplu jako povinnou četbu, a celkem jsem se ztrácela. Pak po pár létech, kdy jsem Vančuru začala objevovat sama, a po skouknutí Vláčilova filmu jsem jí přečetla znovu, a byla jsem tím jazykem okouzlena.
Teď, asi před třemi roky, jsem viděla v divadle naprosto vynikající představení Markéty LazarovÉ /ano, všichni to tak skloňují a používají/. A proto, že to bylo doopravdy skvostné představení, chytla jsem slinu, že si knížku znovu přečtu.... Ale ouha... Nějak už jsem tak květnatému jazyku odvykla. A přiznám se, že asi třetinu knížky jsem si dost protrpěla, než si mysl na tu jeho větnou stavbu a rozkošatělý jazyk zvykla. I přesto, že jsem četla pasáž, u které jsem si přesně vybavovala, co se v tom místě odehrává, i přesto, že jsem rozuměla všem slovům, četla jsem některé věty i dvakrát, abych pochopila, co mi vlastně vyprávějí.
Nedávno v hnízdě jakýsi chuděra študák /klučina z deváté třídy/ právě Markétu vracel. Tak jsem ho hned kádrovala, jaké má dojmy. Byl trochu otřesen a trochu zmaten. Rozvyprávěl se o svém nadšení z Rozmarného léta, a pak se přiznal, že Markétu prostě nedočetl...
Nu takže tak... ale přesto... či možná že i právě proto, mám Vančuru nesmírně ráda.
~