Jako dítě jsem Alenku v nějaké podobě musela slýchat /že by rozhlasová četba??/ nevím, ale utkvěla mi lahvička s nápisem "vypij mě" a koláč "sněz mě" a potom ta králičí nora, hodiny, a naštvaný houseňák :-))
Vidíš, teď jak to tu píšu, tak se mi úplně vybavila i jakási vizuální podoba, kterou jsem v dětství musela mít doma. Knížka - skoro jak leporelo - spousta obrázků -- spíš mi to paměť maluje, jako kdyby to byly vyfocené loutky /něco jak Včelí medvídci/ ... a v téhle vizuální podobě mám v paměti nejvíc jakési obrovské kapky rosy na stéblech trávy... Heh, zajímavé, co se mi odkudsi z nepaměti tady pod prsty u klávesnice vynořilo!!!
Jako dospělá jsem jí přečetla. Trochu jsem se v ní ztrácela, místy mě to nebavilo, a místy zas okouzlovalo. Nejvíc jsem milovala samozřejmě kočku Šklíbu. A pak hlášku: "Všichni tu jsme šílení.Já jsem šílená,ty jsi šílená...''
Miluju vydání s obrázky Markéty Prachatické!
PS:
Takový Medvídek Pú je taky celosvětově oblíbený. A já ho celkem dost nesnáším :-)))
~