Myslím, že bych mohla směle okopírovat stav, který popsala níže Anidea.
A taky, že si ho, s dovolením, vypůjčím a zkopíruji, neb je to zcela trefné: "Úklid je pro mě celoživotní zápas. Jenže když něco nepotřebného vyhodím, nejpozději do týdne zjistím, že to nutně potřebuju... Do kabelky jsem si kvůli udržení řádu koupila organizér a od té doby v ní nemůžu nic najít, přestala jsem ji používat a věci mám po kapsách. "
Všude mi přetékají zásuvky, šuplíky, poličky a krabice miliony věcí, které se mohou někdy hodit na všeliké tvoření. A to jak doma, tak i v práci. Myslím, že většina mých kolegyň i kolegů mě za to lehoulince nenávidí, neb můj kreativní bordel je všudypřítomný. :-D A do jisté míry chápu, že jim to trochu znepříjemňuje život a leze na nervy. Ano, jsem notorický střadatel a shromažďovač. Na druhou stranu, když už si něco pracně seženu či předpřipravím, je pro mě dost nesmyslná ta představa, že po té, co toho použiju třeba jen třetinu, měla bych zbytek šmahem hodit do koše.. Jenže... bohužel mi to pak všudy bobtná.
Co se týče osobních /netvořivých/ věcí, tyhle vyčtené teorie na mě ani trochu nezabírají, spíše mě znechucují. Dobré rady kamarádů se taky celoživotně míjejí účinky. Nicméně, zrovna asi před dvěma měsíci, se mi dostalo defacto téže rady /o vyhazování věcí na základě pocitů/ od jedné takové zajímavé paní... a, světe div se, ono si to zjevně sedlo přesně do nějakého políčka mozaiky, kam jsem to potřebovala dostat, a musím se pochlubit, že za ty 2 měsíce, zmizelo 5 naplněných banánovek, které tu se mnou, kdesi na skříni u stropu, žily několik předlouhých roků ..... Nu, docela zajímavý pocit to je...
~