Pokud Tě zajímá včelaření, nebo kohokoli z Tvých čtenářů, aktuální číslo Veronicy je právě o něm:
http://www.veronica.cz/casopis/aktualnicislo/index.php
Když jsem si ten článek četl, vzpomněl jsem si že si je musím koupit, protože tam mám básně. S Erikovým dovolením sem zkopíruji jeho článek:
O lidech, o včelách
Kolik nám toho ještě zbylo ze starého světa? Kolik základních životních věcí bylo zpotvořeno, zkarikováno? Kolik základních citů bylo zvráceno v chlad a odcizení? Včely. Jak blízko bývaly člověku! I napůl městskému, jakým jsem vždycky sám (bohužel) býval. Jejich batolivý let mezi kalichy květin, jejich hemžení na loukách, jemný bzukot, doléhající usilovně k uším, které třeba zrovna naslouchaly drobné rozprávce s přáteli o něčem zcela jiném, než je samozřejmost - stále ještě jakási samozřejmost - nádhery přírody, podivuhodnost tvorstva. Jak málo právě já toho vím o včelách!
Před časem jsem si koupil v jednom z nových antikvariátů útlou brožurku Včelařský kalendář pro rok 1941. Chci jej najít, něco moudrého vyčíst o různých včelařských obdobích roku, ale náhle ten kalendář nemohu najít. Někam se zatoulal, mezi jinými knihami neviditelně vložen, nenápadně, jak nenápadné jsou i protagonistky onoho svazečku. Jeden můj dávný přítel mi kdysi vyprávěl, že jeho dobrý děd, kterému jako dítě pomáhal s ošetřováním včelínů, mu jedinkrát uštědřil řádný výchovný pohlavek: když řekl o jedné včele z včelstva, že "chcípla". - "Pamatuj si, že včely nechcípají. Včely stejně jako lidé pracují, proto nechcípají, ale umírají!" Slova na celý život.
Kolik nám toho ještě zbývá ze starého světa? Máme pocit, že víme stále více, ale ve skutečnosti víme jen více - o ničem. O něčem, co mizí, co stále méně a méně existuje. Léon Bloy chtěl ještě napsat poslední kapitolu své knihy V temnotách, kterou nedopsal: měla být o tom, jak dříve člověk za použití tak mála prostředků dokázal tak mnoho, zatímco člověk současný, při tolika možnostech, dokáže tak málo. Věda poznává, ale taky nadouvá, jak říká sv. Augustin. Přesně: "Věda nadouvá tam, kde láska nebuduje. Kde láska buduje, věda vydává plody v plnosti." Místo abychom tvořili v lásce, atomizujeme. Mizí nám předmět, mizí nám skutečnost, mizí nám svět. Zůstává iluze, existenciální drť a pachuť virtuality, siroba ne-bytí, cizota.
Při opisování poslední knihy Josefa Šafaříka jsem vypsal hned z desáté strany rukopisu toto: "Věda si uvědomila sebe samu, teprve když se z historizovala, když pochopila dějinnost všeho dění a dala definitivně výhost absolutnu. Kde se dějiny daly na pochod, náboženství, kultura, člověk je anachronismus." A včely zůstávají. Chtělo by se říct: na rozdíl od člověka. Ale přece jen (ač lidské ostatky jsou stále více spíš odklízeny než pochovávány), trvá existence člověka činnou prací. Jeho svoboda ho ale vede k jinému určení než včelu, a odkazuje ho tak k jiné zodpovědnosti. Zodpovědnosti složitější, než položil na stejně prací obtížená bedra včely Stvořitel. Pečujme, pozorujme, hloubejme nad nedobernými vrstvami nádhery a dobroty stvoření. Jenom to nás může poučovat o další existenci člověka na zemi a jejím smyslu. Je součástí tohoto stvoření, ale taky něčím nekonečně vyšším. A tedy v zodpovědnost uvázaným poutem pevným sice, ale rozpojitelným. Jen v tomto rozpojení je zkáza všeho ostatního tvorstva. Neděsí mě, že upadá kultura, neděsí mě, jaká vlastně je, nebo nebude-li časem třeba vůbec žádná a vše bude odkázáno na zábavu a činnost vegetativní. Děsí mě jedině to, že ji nikdo nebude potřebovat. Jak to bude tou dobou se včelami, nevím. V supermarketech je přece tolik jiného zboží než jen - med včelí.
Na úsvitu dějin Moravanů napsal sv. Konstantin-Cyril svůj Proglas, předslov k sv. Evangeliu. Jsou v něm taky tato slova: "Neboť který sluch, jestliže rachot hromu / neslyší, může se báti Boha? / Dále chřípí, nečichají-li vůně květu, / kterak pochopí zázrak boží? / Vždyť ústa, jež necítí sladkosti, / činí člověka jako kamenným." -
(Jaroslav Erik Frič,
http://www.vetusvia.cz/vetusvia.html)
~