Dovolím si technickou poznámku po letech náhodně procházejícího:
Grafologie je věda asi tolik jako třeba frenologie, tedy
už není. Grafologie se opírá o předpoklad, který není z principu absolutně špatný, totiž že složité vyladění komplexního systému "mozek" projevující se jako charakterové vlastnosti v libovolně vágním pojetí, koreluje s jemnými změnami automatizovaných naučených úkonů. Zhruba z podobného předpokladu existence poměrně jednoduchých vazeb vycházely všechny projekční testy - a ukazuje se, že jejich validita, reliabilita a dokonce i reprodukovatelnost je nízká. Můj názor je ten, že si prostě testující pomocí testu "objektivizuje" své pocity a dojmy. Grafologie je v tomto složitější, protože na rozdíl např. od přímočaře použitých Rorschachových testů dosáhla značné popularity mezi laiky i mezi psychology bez dobré vědecké erudice. Díky tomu, když došlo ke konfrontaci s důkazy praktické absence validity a reliability, postihlo grafologii totéž, co se stalo třeba psychoanalýze - teorie byla upravena tak, aby byla rezistentní vůči výsledkům testování. Někomu, kdo nemá vědeckou erudici, případně postrádá selský rozum, se to může zdát korektní, zejména když je to ukryto do květnatných slov snadno zaměnitelných s moudrostí. Fakticky to ale znamená, že když pana A testuje grafolog, má výsledek jeho analýzy zhruba stejnou informační hodnotu jako kdyby o panu A napsal pan B, který zná pana A jen z několika dokumentů, napsal rytířský epos.
Ještě pro upřesnění, když už jsem se tak rozepsal. Výše uvedené, tedy absence důkazu, že by dlouhodobé vyladění osobnosti mělo nějaký identifikovatelný odraz v jemných nuancích písma, nikterak nevylučuje, že se některé skutečně hrubé patologie promítnou i do písma. Např. u pacientů s Alzheimerovou chorobou bývá pravidlem menší písmo, později dochází k jeho rozpadu, u pacientů s Parkinsonovou chorobou bývá písmo takové kostrbaté. U těchto poruch jde ale najít poměrně přímočarý neurobiologický korelát, takže to o grafologii nenaznačuje vůbec nic.
~