Jakákoli kategorie užitku je subjektivní. Něco můžeme hodnotit jako užitečné jedině ve vztahu k něčemu jinému (nic není užitečné samo o sobě) a posouzení míry užitečnosti se může u každého "pozorovatele" lišit. Člověk zcela přirozeně a nevyhnutelně stanovuje míru užitku vzhledem k sobě, protože vzhledem k ničemu jinému užitek (ani jiné hodnoty) stanovovat nelze/nedokážeme to. Nahradíme-li argumentaci "měrou užitečnosti" tvrzením, že příroda je "dobrá" nebo "krásná" a proto ji nesmíme ničit, musíme mít na paměti, že je to opět člověk, kdo tyto hodnoty přírodě přisuzuje. Považuje-li někdo za překážku, že "všechno na světě získává užitečnost, podle toho, jak užitečné, je to pro člověka", tak se můžeme oprostit od tohoto antropocentrického pohledu pouze tím, že nebudeme přírodě přisuzovat vůbec žádné atributy (= spokojíme se s tím, že příroda prostě jenom je a šmitec - to ale považuji za nemožné) - potom ovšem budeme lidi těžko přesvědčovat, že něco, o jehož (čehož?) hodnotě nedokážeme nic říct, stojí jakýmkoli způsobem za to, aby se k tomu chovali slušně.
Ergo: Jestli má příroda nějakou objektivní hodnotu, cenu, krásu, užitečnost atd. nevíme a vědět nikdy nebudeme ("ignoramus et semper ignorabimus" jak praví klasik), takže s tím nemůžeme operovat. Pokud vidím nějakou cestu k záchraně přírody (spíše tedy nás samých - příroda přežije i člověka, člověk přírodu ne), tak spočívá v tom, že bude lidem ukázáno, že šetrné chování ve vztahu k životnímu prostředí jim přinese dlouhodobě mnohem větší užitek (ano, ten subjektivní, "zrůdný" lidský užitek), než chování opačného typu. Toť můj názor.
~