Přítel Breugnon je kouzelnej. Znám ho už dlouho, od střední školy, ale teď jsem se znovu vrátila k výpiskům. Zbožnuji to jeho vyrovnávání se se špatnými situacemi:
"Dole hromuje má žena. Venku fičí severák a hrozí válka. Nech je být!" (začátek)
"Všechno je dobré, všechno je dobré, přátelé milí, svět je kulatý a bílý, kdo se plovat nenaučil, studené vody se napil..." (str.44)
"Či mám se snad hloupě zlobit na svět proto, že mi nedal všecko tak, jak bych to byl chtěl?"...... "Houby je mi po tom, co nemám! Ale co mám, to pevně držím a nepustím...."
(s.86)
"Člověk umírá jen jednou. A proto aspoň ukojme svou zvědavost. Podívejme se, jak to je, když člověk opouští svou kůži."
Nikdy jsem to nedočetla. Stačilo pár řádek a člověk měl pusu od ucha k uchu a dál už jako by to znal sám... Vidím ho, slyším ho, bodrého kulatého Burgunďana, který stejně tak dobře mohl žít třeba na Moravě, jak se směje, jak mudruje a vzápětí se plácá s chechotem do kolen.
Dík za připomenutí. Určitě se k němu budu vracet víc. I pro ten překrásný jazyk.
~