Prozkoumávám tento blog, nalezla jsem jej teprve nedávno. Mám chuť říct, že můj život byl pustý a prázdný, dokud jsem nenavštívila tento blog :-) (ale to bych doopravdy kecala). Ale tak nějak se mi otevřel další obzor. Dost dobrý. :-)
K věci, ke krajině. Musela jsem se usmát. Pocházím z hřejivého Polabí a když jsem si pak hledala místo pro svůj život, vybrala jsem si krásnou malebnou pahorkatinu, skoro předhůří Šumavy. Myslím, že člověk by si měl vybrat své místo k životu. A jeho duše skutečně koresponduje s krajinou. Zbožňuji ty oblé kopečky - jako bochánky, akorát tak na hlazení - třeba jen očima. Mám ráda tu sem tam čistou krajinu bez stožárů a komínů, dokonce se tu dá najít mnoho pohledů, kde není žádné město, vesnice, nebo jen malebná, architektonicky čistá vesnička se stejně skloněnými červenými střechami venkovských stavení. To je pastva pro oči i pro duši. Na ty rozhledy se chodím uzdravovat. Doslova. Nemohu se zbavit třeba zánětu dutin, antibiotika nezabírají, vyjedu si do takové krajiny, zaplavím se štěstím a druhý den je mraveneček zdravý jako rys.
Je pro mě legrační, že někdo to má naopak, že se z podhůří Šumavy přestěhuje do Polabí. I když já to tam taky milovala, každý topol u Labe, každý zralý obilný klas. Jenže to téma se už vyčerpalo. Duše mě táhla jinam. Dnes, když přijedu na návštěvu, je to pro mne všechno maličké, divné, nemalebné..... vyčichlé. Doma jsem už jinde. Opravdu DOMA.
~