Tak já bych šla ještě hlouběji a to tak, že bych řekla, že jediní naši nejsou ani naši rodiče, nýbrž "Bůh", čili spíš než bychom zaměňovali partnera za jednoho z rodičů, tak zaměňujeme partnera za Boha. Vše bych viděla spíš tímto směrem, protože naše skutečná podstata v podstatě nepramení z rodičů. Máme jednoho Boha, zatímco rodičů můžeme mít díky svým minulým životům spousty...Taky mě napadá, že lidé vidí rodiče ne v tom, kdo je jejich pokrevní rodič nýbrž v tom, kdo se o ně tak jako rodič stará, kdo je bere jako svoje vlastní děti a ten kdo se k nim chová s úctou, přijetím, láskou a respektem. Což vlastně vyvrací celou tuto myšlenku. Jde tedy v životě o to, kdo je pro nás kdo, nebo spíše kdo je pro nás jaký?Život a svou realitu si tvarujeme jedině my sami svými myšlenkami. Já osobně si myslím, že moje duše na mých rodičích nikdy závislá nebyla a o tu tady jde hlavně a především vždycky. Ano závislá jsem na Bohu a na moji společně s ním vybrané "smlouvě"(posláním). Takže když budu vidět Boha ve svém příteli, je to zcela přirozené a nijak nezavádějící, protože Bůh je v každém z nás;)On je ve mě a já jsem v něm. Takto to já vnímám odmalička až doteď a nikdo mě k tomu nikdy nijak nevedl, prostě to vím. A právě proto, když budeme chtít cokoliv nalézt v jakémkoliv člověku zde, můžeme to najít, protože v každém je obsaženo kus něj(Boha, který je vším). Takže když teď zažívám a prožívám pocit chybění v podobě, že necítím pocit štěstí a lásky ve svém životě, vím, že nejsem pouze ve svém středu, že jsem daleko od něj a že jsem se vzdálila Bohu a to je třeba napravit, nijak to však nesouvisí s mými rodiči a ani s mým přítelem. Jedině snad, že bych si to co vidím v bohu zaměnila i s tím co vidím v rodičích, jenže to je hloupost už jen kvůli tomu, že si uvědomuji Božskou přítomnost v lidství, protože potom umím přirozeně rozeznat co je v lidech to pravé a božské a co nikoliv, co je jen naučené, převzané a naprogramované;)
~