"Padat se sníženým svalovým napětím..." - tohle je btw naprosto klíčový. Jsou případy (určitě popsaný v týhle knize), kdy namol opilej člověk spadnul třeba z pátýho patra a nic moc se mu nestalo, právě proto, že měl v tom alkoholovým delíriu tělo jak hadrovou panenku. Kdyby tentýž člověk spadnul z téže výšky za střízliva, tak se šíleně pomlátí a třeba umře.
Teď co z toho vyvodit pro lidskou psychiku: Rozhodně ne to, že chlastat je dobrej nápad. Každopádně jde o to, že všichni se snažíme být "tvrdí" a nepoddajní, snažíme se mít vlastní hlavu nastavenou na co nejvyšší stupeň kontroly (tvrdosti) a pak když něco přijde, tak končíme obrazně řečeno s přelámanejma hnátama. A je to logický. Tohle je prostě další důkaz toho, jakou hodnotu má pro člověka například deprese a obecně stavy, kdy mu prostě není "dobře".
O tomhle je například i slavnej film Stalker od Andreje Tarkovskiho (
http://www.csfd.cz/film/32353-stalker/), kde jedna z postav přímo říká: "Tvrdost a síla jsou společníky smrti. Pružnost a slabost jsou projevem svěžesti bytí." (v jiným překladu "Co je tvrdé a silné zaslouží smrt. Co je měkké a slabé je život.") A je tím myšleno přesně tohle.
Ta "tvrdost a síla" znamená mimo jiné i tu takzvanou harmonii a vyrovnanost, o kterou se snaží všichni ti, kteří prohlédli, že snažit se o vyloženě štěstí je drobet mimo. Ve výsledku je to stále o tom samém... lidi nezvládají pády paradoxně právě proto, že se snaží být co nejtvrdší (a nejodolnější vůči pádům). Lidi pak končí jako diamant, tj. maximální tvrdost, ale zároveň maximální křehkost; chce to bejt jako grafit, kterej je to samé jako diamant, akorát má ty částečky strukturovaný jinak (tenhle poznatek je v každý učebnici přírodovědy pro základní školy a stejně to nikdo není schopnej vztáhnout na něco dalšího...).
~