Dívaje se na Milaisův obraz, musel jsem sáhnout po "Ofelii" A.Rimbauda v překladu F.Hrubína:
I
Na vlnách černých vod, kde mlčí hvězdy spící,
jak velkou lilii zříš Ofelii plou,
na dlouhých závojích se vznáší bledolící.
Ozvěnou halali zní v dáli lesní kout.
Už je to tisíc let, co smutnou Ofelii
unáší černý proud jak bílý fantóm vln;
už je to tisíc let, co sladkých melidií
jejího šílenství je noční vánek pln.
Vítr jí závoje, jež vody nadnášejí,
rozvíjí v korunu a ňadra líbá jí.
Na jejím rameni se vrby v pláči chvějí.
Nad její snivou líc se třtiny shýbají.
Zmačkané lekníny kol ní jsou plny vzdechů.
I hnízdo probudí a s větve na větev
jen křídel zachvění se ztrácí v něžném echu.
Ze zlatých souhvězdí se snáší temný zpěv.
II
Spanilá jako sníh, ó Ofelie bledá,
ano, tys umřela, proud, dítě, si tě vzal!
To že z hor norvéžských ten vítr napověda
o trpké svobodě tvé duši šeptával.
To že van neznámý, tvou kštici bičující,
nad myslí blouznivou měl divnou, zvláštní moc;
to že hlas Přírody směl srdci všechno říci,
když zanaříkal strom, když zavzdychala noc.
To že tak drtíval nesmírný chropot moří
tvou příliš lidskou hruď, žel, tolik křehkou věc;
že se ti najednou v dubnovém ránu koří
spanilý bledý princ, ubohý šílenec.
Bůh, Láska, Svoboda: Blouznilko, jaké snění!
Tak jako v ohni sníh v něm roztála si pak.
Tvém slovo rdousila tvá velkolepá zření.
- A strašné Věčnosti se poděsil tvůj zrak.
III
A básník říká dnes, když hvězdná zář se lije,
že jdeš si utrhnout květ, jenž se rozvíjí,
že viděl na vodě plout přízrak Ofelie
na dlouhých závojícj jak velkou lilii!
~