Wuwejův zápisník

Asi opravdu nebylo nic silnějšího a zároveň stravitelného.
Ano, dobová záležitost a malá rozmanitost trhu.

Co se týče čtení, snažím se teď vybavit si závěry z monografie Překnížkováno
https://blog.wuwej.net/2015/10/23/jiri-travnicek-preknizkovano.html
ale moc mi z toho tedy nezbylo. Že se u nás čte pořád hodně a že patříme ke špičce Evropy.

No, ono vzhledem k tomu, jak byl tehdy u nás knižní trh "rozsáhlý", tak se dá říct, že všichni znali všechny naše spisovatele. Což je dnes už dost jinak a zejména díky otevření našeho trhu celému knižnímu světu je ta nabídka dnes nejen daleko větší, ale i rozmanitější, takže je i čtenář zmlsanější.
Pak jde asi taky do jisté míry o dobovou záležitost. Za normalizace se jednak do "velkých věcí" moc literárně nemohlo, jednak o to asi ani moc nebyl zájem a proto dominovala ta malá literatura, protože i čtenáři mohli tehdy tak akorát chatařit, rybařit nebo chodit na čundr. Někdo to třeba nesnášel už tehdy. Třeba Klaus to rád tvrdí, jak mu byli všichni ti hrabalové, cimrmani atp. protivní. Ale říkal to až po revoluci a navíc je to Klaus, takže bych mu za tyhle jeho kecy nejradši Vyvíteco. A nejde jen o Klause, ale i o můj současný pocit, že velké myšlenky, velcí lidé a velké skutky neexistují.

Zapomněl jsem na to, jak jste ještě nadhodil, jestli se dnes taky tolik čte. To je trochu dvojsečné. Jednak sice by to mohlo svědčit pro to, že díky výše uvedenému už mají lidé vytříbenější vkus, tak už je Pavel tolik nezajímá. Jenže na druhou stranu i pro to, že si většina čtenářů z té šíře literatury vybere spíš Viewegha nebo takové ty paní, co hodně píšou, nebo dokonce třeba jenom marvellovky, no a pak jim bude Pavel připadat nudný.

No jo, jenže Brautigana určitě neznal každý (zatímco Otu Pavla ano). Já nekritizuju to hledání štěstí v dětství, jen... zkrátka když to čtu, tak mi to nepřipadá natolik výjimečné ani formou, ani obsahem.
Ale asi je to opravdu jen věc individuální preference.

(Heřmánek se mi taky líbil víc.)

Jestli byl přeceňovaný, to je složité.
Jako celý Ota Pavel asi jo, protože původně psal v podstatě sportovní reportáže (ať už skutečně pouhé reportáže nebo knihy), až poté co ho zdecimovala MD psychóza (která se demaskovala, když se při zimní olympiádě pokusil podpálit statek v Innsbrucku) napsal Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby, což je to, kvůli čemu je ceněn.
No a pokud jde o tato pozdější díla, jde pak o individuální preference. Někomu tohle hledání štěstí v dětství člověkem, který tone v beznaději, nesedí. Jinému jo. Já se řadím k té druhé skupině. U mě k tomu přispívá i to, že netíhnu k velkým románům, ale dávám přednost stručné drobnokresbě (takže mi to připadá jako ptát se, jestli nebyl přeceňován třeba Brautigan). A myslím, že tuto pozici zvládal Ota Pavel skvěle. I když je pravda, že já mám trochu skutečnou formu těchto knih překrytou filmy Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři (a ani si už nepamatuji, která kniha se mi líbila víc, ale vím, že se mi víc líbil film Smrt krásných srnců. Snad i proto, že mi víc v roli otce seděl Heřmánek než Menšík).
Mimochodem, jeden můj kamarád pochází odněkad zhruba od Skryjí a pamatuje "paní rozvědčíkovou" (i když teda už o nějaký ten rok starší).