Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby

Když jsem se do Gatsbyho pouštěl, věděl jsem pouze, že to bude něco ze společnosti jazzového věku a že je to jeden z velkých amerických románů. A tak jsem si mohl naplno užít řadu překvapení. Třeba to, jak moc barvitý jazyk Fitzgerald používá.

Měsíc vystoupil výš a v Průlivu plul trojúhelník stříbřitých šupin, mírně se chvějící v rytmu strnulého cínového odkapávání bendž na trávníku.

Stříbrné šupiny, cínové odkapávání bendž, to je opravdu nádhera. V některých odstavcích, alespoň z počátku, jsem se dokonce ztrácel; co vlastně říká tady, v první kapitole, jsem pochopil až po dočtení celé knihy:

Jenom na člověka, který dává této knize jméno, jsem nereagoval tímto způsobem – na Gatsbyho, jenž byl ztělesněním všeho, k čemu cítím nepředstírané opovržení. Rodí-li se osobnost z nepřetržité řady úspěšných gest, pak v něm bylo něco oslnivého, jakási zvýšená citlivost pro přísliby života, jako kdyby byl spřízněn s některým z oněch složitých přístrojů, které zaznamenávají zemětřesení na vzdálenost deseti tisíc mil. Takhle citlivá vnímavost neměla nic společného s onou otřelou přístupností dojmům, která se skrývá pod důstojným pojmem „tvůrčí povahy“ – bylo to mimořádné nadání doufat, romantická schopnost být neustále v očekávání, jakou jsem u nikoho jiného nikdy nenašel a jakou asi už stěží někdy najdu. Ne – nakonec se ukázalo, že s Gatsbym je všecko v pořádku; mému zájmu o jalové stesky a krátkodeché extáze lidských bytostí učinilo načas konec to, čeho se Gatsby stal kořistí, ten bídný prach, který se zvedal za jeho sny.

Pak je tu samozřejmě dějová linie: silný příběh nenaplněné lásky, nevěr a smrtelných omylů. Ale nejen to, témat je na tak krátký román překvapivě mnoho.

Americký sen a vypracování se, jehož je Gatsby ztělesnění, tu naráží na dědičné boháče z vznešených rodin, mezi které se nedá proniknout. Nepodaří se to ani Tomově milence skrze vztah, ani Gatsbymu.

Tomovy názory jsou otevřeně rasistické a oba s Daisy spojuje třídní pohrdání i bezohlednost. A přesto jim všechno projde.

Nemohl jsem mu ani prominout, ani ho mít rád, ale viděl jsem, že to, co udělal, si sám před sebou naprosto ospravedlnil. Bylo to všechno velmi bezohledné a zmatené. Byli to bezohlední lidé, Tom a Daisy – rozbíjeli věci a bytosti, a potom se stáhli zpátky do svých peněz nebo do své nekonečné bezohlednosti nebo co to bylo, co je drželo pohromadě, a nechali ostatní, aby dali do pořádku zmatek, který oni natropili…

A pak je tu Gatsbyho sen. Jeho schopnost celé roky pracovat na tom, aby Daisy získal, je neuvěřitelná. Stvořil sám sebe a také sám v sebe uvěřil, ostatně jeho původní jméno je James Gatz a na Gatsbyho se přejmenoval, aby zněl elegantněji. Doufal, že se dostane do světa, který byl ale bezstarostně ničivý.

Myslím, že už tenkrát měl to jméno hezkou dobu v zásobě. Jeho rodiče byli nepodnikaví a neúspěšní sedláci a on je ve své fantazii vlastně nikdy za své rodiče nepřijal. Pravda je, že Jay Gatsby ze Západního Vejce na Long Islandu vzešel z platonické představy sebe sama. Byl to Syn boží – fráze, která, znamená-li něco, znamená právě to –, a musel se tedy zabývat záležitostmi svého Otce, službou nesmírné, vulgární a prodejné kráse. Proto si vymyslel právě takového Jaye Gatsbyho, jakého si asi může vymyslet sedmnáctiletý hoch, a tomuto pojetí zůstal věren až do konce.