Annie Dillardová: Poutník u Tinker Creeku (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Poutník u Tinker Creeku Autorka zaznamenávala své úvahy během roku života u potoka Tinker Creek ve Virginii.

Žiju u potoka Tinker Creek, který protéká údolím v Blue Ridge ve Virginii. Můj dům je k němu přilepen jako škeble mořského korýše ke skále, jako by tu byl ukotven. Ráda o něm uvažuji jako o poustevně. V angličtině totiž pro poustevníka a jeho malý příbytek, kterým obvykle byla jednoduchá chatrč nalepená na stěně kostela, existuje podobné slovo jako pro kotvu. Můj domek u potoka Tinker Creek je pro mě také takové kotviště. Drží mě přikotvenu ke skalnatému dnu potoka, bezpečně uprostřed proudu vody a proti proudu světla, které se rozlévá po hladině. Je to dobré místo pro život. Dá se tu přemýšlet o tolika věcech. (Str. 10)

Podoba úvah je pestrá, od pozorování přírody přecházejí plynule k širšímu pohledu nebo zprostředkují vědecké poznatky:

Mlha, která ne a ne ustoupit, klouže a zaplavuje mé zorné pole. Pozoruji její pohyb na pozadí tmavých borovic. Spíše než mlhu jako takovou vidím proužky jasu jakoby pronikajícího skrz temnotu. Nejsem schopna odlišit mlhu od zataženého nebe. Nejsem si jista, jestli světlo, které vidím, je světlo přímé, nebo jen odražené. Všude kolem je tma a přítomnost toho, co nevidím, mě děsí. Odhaduje se, že v každém krychlovém metru mezigalaktického prostoru tančí svůj kosmický tanec jen jeden jediný atom. Mrkám a mžourám. Co je to asi za planetu nebo sílu, která odvleče Halleyovu kometu z jejího orbitu? Tuhle sílu jsme ještě nespatřili. (Str. 30)

Není náhoda, že kniha upomíná na Thoreaův Walden, je to opravdu podobné (a jistě záměrně, Waldenem se autorka zabývala ve své absolventské práci). Také proto jsem si ji objednal a s chutí se pustil do čtení. Jenže k mému překvapení se s každou přečtenou stránkou chuť vytrácela a po čtyřiceti stranách jsem knihu odložil úplně.

Přitom všechno z anotací je pravda, skutečně velmi pečlivě a pomalu pozoruje přírodu a doplňuje to řadou vědeckých poznatků, a kniha je natolik ceněná, že za ni autorka v roce 1975 dostala Pulitzerovu cenu.

Možná mi nesedí forma a styl, možná raději pozoruji a přemýšlím sám, ale dost mě to nudilo. Jistě k tomu přispělo, že prakticky každé pozorování se překlopí ve filozofickou úvahu nebo stav, kdy je toho na ni moc:

Temnota děsí a světlo oslepuje. Ten kousíček viditelného světla, z kterého mě nebolí zrak, působí bolest mému mozku. Z toho, co vidím, dostávám závrať. Ty velikosti a vzdálenosti a to náhlé narůstání možných významů mě matou a berou mi dech. Je léto, já sedím obkročmo nad potokem na mostu z kmene platanu a dívám se dolů na ozářenou část potoka. Pozoruji hlemýždě, jak se plazí a dělá klikyháky v blátě, nedaleko od něj zahlédnu raka. Sotva si ho všimnu, už kalí vodu o kus dál. Ve vodě jsou střevle a lesklice. Střevle ve mně vyvolají představu kapra, tak sugestivní, že ho úplně vidím před sebou. Zaostřím pohled na vodní hladinu. Plavou po ní bruslařky, bubliny a listy. Najednou se v hladině odrazí můj obličej a přihlouple na mě zírá. Jako by mi hlemýždi lezli po tváři! Nakonec, asi sílou vůle, uvidím beránkové mraky. Padne na mě z toho všeho taková závrať, až se mi zatočí hlava. Takové pozorování dokáže být pěkně nebezpečné. (Str. 33)

Tahle kniha tedy zůstala nedočtená.

Odkazy:

DILLARDOVÁ, Annie. Poutník u Tinker Creeku. Praha: Stanislav Juhaňák - TRITON, 2013. ISBN 978-80-7387-604-3.

Annie Dillardová: Poutník u Tinker Creeku

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv