Dinosauři v ulicích

Básně v této antologii mají podobu modlitby, zpovědi, elegie, dopisu, epigramu, ódy či ukolébavky. Konkrétně žalozpěv se objevuje hned několikrát, přičemž jeden z nich se za žalozpěv označit odmítá: báseň „není to elegie za Mikea Browna“. Napsal*a ji nebinární Danez Smith poté, co osmnáctiletého Michaela Browna v roce 2014 zastřelil policista.

Témata od společensky napjatých či angažovaných (rasové konflikty, zkušenost s vězením, politikou) až po verše milostné, duchovní nebo existenciální.

První, koho jsem si založil, byla Francesca Bell – její tělesně dramatické básně jsou opravdu silné i smutné.

Teď už jsi pověšen bezpečně v minulosti,
zarámován fotografií
ze dne v horách, kdy jsem se bála,
zato tys neváhal svěřit své tělo
tělu jezera, jeho chladu,
který tě nadnášel, když dno
už zmizelo. Chtěla bych si tě pamatovat,
jak se vznášíš v zeleném světě
vody, zatímco se z protržené
klenby nebes nad námi
řinulo léto. Jak jsi mával
z druhé strany, důstojný a rovný,
štíhlý jako vykřičník.
(..., Francesca Bell - báseň Jako přítel)

Také Carolyn Forché, která má bohaté zkušenosti ze života ve válečných oblastech, píše verše, které umí člověkem otřást. Popis pokoje plného příběhů

(...)
V kapesníku najdeš
kulku jakoby z kvéru
na stěně, vydloubnutou lžící z těla
přítele, který si snad myslel
že to za to stálo.
Uzlík svalů přilepený na plášť
náboje. Jeden režim
jako druhý, říkal obličej
lékaře, zatímco sesouval
kulku po ploché
čepeli do mých rukou, se slovy,
kdepak, ten se nedožije rána.
(..., Carolyn Forché - báseň Fotografie mého pokoje)

Rýmy i obsahem mě zaujal Dana Giogia, básník, kritik a literát, zaměřující se na přístupnost a hudebnost básní.

(...)
Zas mlčky vmísila ses mezi hosty,
zdvořilá ke všem, přesto stranou.
Dál už jsme spolu slovo neztratili,
jen dobrou noc a na shledanou.

Ten večer ve vzpomínkách znovu ožil,
když zaslechl jsem v noci hřmět.
Proč dodnes cítím hořké zklamání?
Vždyť uběhlo už dvacet let.

(..., Dana Giogia - báseň Letní bouřka)

A už jednou v úvodu článku citovaná A. E. Stallings, její formálně přesné básně je radost číst.

Pohádky jsou plné nedostižných cílů:
lidožravé koze vousy vytrhnout,
přes žíravé jezero jen v bárce plout,
prince vybrat z řady masek bez rozdílu,
sečíst do jednoho všechna zrnka pylu,
draku sebrat kůstku, když na slunci tráví,
telefonní seznam recitovat z hlavy.
Nedostižné úkoly tu patří k stylu –
kouzlům musíš čelit kouzly. Věřit dnes,
že máš v rukávu pár nečekaných es,
mluvit hadí řečí, mizet v okamžiku,
vraždit vtipem, velet mravenčímu šiku,
dokázat se smířit s neodvratným činem:
vzít si zrůdu. Rozloučit se s prvním synem.
(A. E. Stallings - báseň Jak to chodí v pohádkách)

Cíl knihy, zprostředkovat obraz současné americké poezie se vší mnohovrstevnatostí, se rozhodně naplnit podařilo. Je dobře vidět, že je stále životaschopná a reflektující.

Odkazy: