Jan Kuklík: Znárodněné Československo

A tak dál, další a další nařízení, další okrádání

Veškeré účty Židů musely být označeny jako židovské. Žid si nemohl zřídit v bance anonymní úschovu. Vkladní knížky Židů musely být na jméno a označeny jako židovské písmenem N. Podle vyhlášky ministerstva financí ze dne 15. listopadu 1940 musely být do konce roku 1940 zrušeny veškeré židovské vkladní knížky a vklady na nich uložené převedeny na běžné účty. Veškeré židovské účty u peněžních ústavů byly přitom vázány. To znamenalo, že ze všech svých účtů mohl židovský majitel vybírat maximálně 1 500 korun týdně. To byla částka, která byla určena na výživu jeho a jeho rodiny. Celkem bylo takto do roku 1941 vázáno na 2,3 miliardy korun.

Bez svolení ministerstva financí nemohli také Židé disponovat vkladními knížkami, přenášet cenné papíry z jednoho peněžního ústavu do druhého, zřizovat u peněžních ústavů bezpečnostní schránky a uzavřené úschovy ani konat z nich výběry. Podobným omezujícím opatřením byli podrobeni i ti, kdo sice byli pokládáni za Árijce, ale žili v manželství se Židem.

Židé byli diskriminováni nejen majetkově (včetně oblasti daní), ale postupně byli řadou opatření a právních předpisů německých i protektorátní vlády vyloučeni z veřejného života a výkonu celé řady zaměstnání. (Str. 93)

Za války se už pracovalo na plánech na znárodnění, a to jak v domácím, tak v zahraničním odboji. Průmysl, banky, vzory od britských labouristů i ze Sovětského svazu, tlak komunistů. Už v této době probíhaly přípravy prezidentských dekretů.

Pokračuje 1945-1948: Po válce a před Únorem. Sice jen tři roky, ale je to největší část knihy, tady se toho odehrálo opravdu hodně. Řešily se restituce majetku (zabaveného Němci), konfiskace majetku (zrádců, příslušníků nepřátelských států), uvalovala se na podniky národní správa, připravovaly se prezidentské dekrety a samozřejmě celé znárodňování, na kterém sice primárně pracovali komunisté a socialisté, ale podpora byla vlastně kompletní.

Je však zřejmé, že tlaku sociálně radikalizované společnosti, ve které byla myšlenka znárodnění velmi populární, podlehly především samy strany Národní fronty. O tom svědčí i článek ministra Jaroslava Stránského ve Svobodném slově z 16. října 1945 nazvaný O cestě k znárodnění. Stránský v něm dovozuje, že se znárodněním souhlasila nakonec i lidová strana, a tím vlastně všechny složky českého národa, který je tak na cestě k socialismu. Beneš Národní frontě ustupoval a eventuálně se snažil získat čas, neboť, jak ještě uvidíme, mohl kalkulovat se změnou prvních radikálních opatření po svolání prozatímního parlamentu (mimo jiné v souvislosti s ratihabicí dekretů) či s tím, že se tak stane po volbách, které se podle jeho původních představ mohly konat ještě před koncem roku 1945. (Str. 164)

Zpočátku ho poněkud komplikovala sovětská armáda a problém válečné kořisti:

Po přijetí zmíněných úprav národních správ a konfiskací představovalo následnou etapu ekonomických reforem bezprostředně poválečného období znárodnění. Jeho přípravu však nejprve zkomplikoval problém sovětské válečné kořisti. Sovětská armáda totiž obsadila většinu velkých průmyslových podniků, a to nejen v pohraničí. V některých případech začala s demontáží výrobních zařízení a zabavováním dopravních prostředků, surovin, polotovarů a výrobků a s jejich odvozem do SSSR. Sovětské jednotky také obsadily některé výrobní prostory a způsobily zde často rozsáhlé škody. Jednalo se sice v zásadě nejčastěji o podniky, které měly za války německé vlastníky a o zařízení instalované v době války, avšak toto vymezení sovětští velitelé v praxi často nerespektovali. Na to samozřejmě reagovaly místní orgány a odbory (závodní rady), které se snažily se sovětským velením dohodnout na zastavení tohoto procesu. Následně se do problému vložila také československá vláda. (Str. 158)

Znárodnění bylo strategické (vojenský průmysl), často záchranné (banky)

Finanční situace českých bank však byla v květnu 1945 katastrofální. Podle Tučka „viděno dnešními měřítky, banky byly 'pleite'… říšské a protektorátní dluhopisy byly bezcennými papíry, poskytnuté úvěry byly zčásti nedobytné a bankovní majetek uložený v průmyslových koncernech znárodněn… Jejich vlastní kapitál se znehodnotil inflací v průběhu války. Postátnění soukromých bank bylo jedním z teoreticky možných řešení jejich situace, stejně jako měnová reforma.“ Nejnověji se k tomuto problému vyjádřil přední znalec hospodářských dějin Václav Průcha, který připomíná i prezidentem Benešem pro zahraničí formulovanou tezi, že znárodnění zachránilo velké průmyslové podniky a banky před bankrotem, a to kvůli jejich nedobytným pohledávkám vůči Německu. (Str. 163)

V pozadí nesené idealistickými myšlenkami

Je jistě zajímavé, že i národohospodářská komise ÚV KSČ přiznávala, že znárodněné podniky by si měly zachovat některé přednosti původních soukromých subjektů. Mezi ně patřily „nebyrokratičnost, přesnost, rychlé rozhodování a přizpůsobování se situaci“. Přínosné pak mělo být i určité „soutěžení“ státního a soukromého sektoru. Výhodu státního sektoru viděli nejen komunisté, ale i socialisté obecně ve změně poměru dělnictva k práci s tím, že předpokládali, že bude pracovat „svědomitěji“ a lépe než v soukromém podniku, že bude mít zajištěn podíl na zisku podniku a uvidí výsledky své práce. To bylo spojeno se spolurozhodováním, podílem na chodu a řízení podniku prostřednictvím závodních rad a se souvisejícími změnami v pracovním právu a sociálním zabezpečení. Předpokládali tedy, že následným srovnáním se ukáží „výhody“ znárodněného průmyslu oproti práci v soukromém sektoru. (Str. 188)

Znárodnil se československý film, další odvětví ekonomiky, banky a pojišťovny, dopady to mělo i na zahraniční kapitál. Znárodňovalo se v zásadě za náhradu, ale ne vždy to dopadlo.Nadšení bylo veliké, dělníci oslavovali, z mnoha podniků přicházely žádosti o znárodnění (i když do toho podniky nespadaly). Probíhaly ale i další změny, revize pozemkové reformy nebo přidělování konfiskátů.

Léta 1948-1989: s železnou oponou přinesla druhou etapu znárodňování, také znehodnocení náhrad měnovou reformou. Ale pozor, tohle také velmi zajímavé – předcházela jí už první reforma z roku 1945 a vázané účty (!), takže disponovat s těmi penězi moc nešlo.

S účinností od 1. listopadu 1945 přistoupilo Československo i k provedení měnové reformy. Stalo se tak zejména dekretem prezidenta republiky č. 91/1945 Sb. z 19. října 1945 o obnovení československé měny. Byla jím zavedena nová jednotná měna pro celé území – československá koruna (Kčs). Poměr staré koruny k nové byl stanoven na 1:1. Dosud obíhající peníze musely být složeny na tzv. vázané účty, u nichž si stát vyhradil rozhodování o eventuálním uvolňování a které nebyly pro budoucnost úrokovány. Blokovány byly i ostatní vklady, účty, životní pojistky a státní cenné papíry. Z peněz na vázaných účtech se v nové měně uvolňovalo 500 Kč na osobu. Podnikům mohly být vyplaceny prostředky na mzdy na jedno měsíční období. Prostředky na vázaných účtech dosáhly v prosinci výše 258 miliard Kč. Část prostředků na těchto účtech odčerpal stát jednorázovou majetkovou dávku, která postihovala větší majetkové hodnoty a zisky z doby války. Z vázaných vkladů bylo možné jen v odůvodněných případech uvolnit další prostředky zejména pro sociálně slabé, popřípadě pro některé státní instituce. Většina vázaných vkladů zůstala blokována až do peněžní reformy roku 1953. (Str. 219)

Řešily se mezinárodní souvislosti, reparace, náhrady za konfiskovaný a znárodněný majetek, desítky let se dořešovalo uloupené československé mincovní zlato. Jeho uvolnění muse povolit tripartitní komise zástupců USA, Velké Británie a Francie, kteří to ale podmiňovali vyplacením náhrad a mezivládních dluhů a různě dohody měnili a navyšovaly. Kompromisní dohoda vstoupila v platnost až roku 1982 (!).

A také nastoupila likvidace soukromého podnikání.

Ústava z roku 1948 ve svém obsahu ještě výslovně deklarovala, že soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců je zaručeno a že osobní majetek je nedotknutelný. Soukromé monopolní organizace výdělečné, zejména kartely, trusty a syndikáty, byly zakázány. Znárodnění bylo i v ústavní rovině spojeno s centrálním plánováním, což poté ještě zvýraznil zákon o prvním pětiletém plánu.

Princip ochrany drobného a středního podnikání deklarovaný ústavou však byl záhy flagrantně porušen. Již na podzim 1948 zahájil komunistický režim svůj útok proti živnostníkům. Nejrůznějšími prostředky – propagandou, ekonomickými a finančními nástroji a také administrativní šikanou či trestním postihem – se je snažil přimět ke vstupu do státních, komunálních či družstevních podniků. Živnostníky perzekuovaly časté cenové a hospodářské kontroly a tresty i za sebemenší prohřešky. Znevýhodňovány byly ve studiu na středních a vysokých školách jejich děti (stejně jako děti z tzv. kapitalistických rodin). Totéž platilo i o vlastnících větších podniků, zejména ve stavebnictví či dopravě. (Str. 315)

A kapitola poslední Po roce 1989: Restituce a privatizace prochází proces opačný. Restituce, vracení majetku, nápravu křivd. Jednotlivké zákony, prováděcí podmínky, příklady. Ale jak autor sám konstatuje, problematika je na samostatnou knihu.

Další významný předpis, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, přinesl do československého právního řádu první vymezení zmíněného restitučního principu. Již název zákona však vyjadřoval skutečnost, že nebude možné napravit všechny majetkové křivdy minulého režimu. Avšak jednalo se o předpis, který přinesl nejrozsáhlejší restituci ze všech zemí střední a východní Evropy, které se vydaly na cestu transformace po pádu komunismu. (Str. 400)

Je to literatura právně-historická, zaobírá se podrobně předpisy, zákony, jejich návrhy i diskuzemi. To mi dělalo dost potíže, protože jsem přelouskal třeba tři stránky detailů, kompenzací apod., a pak se ukázalo, že to byla přípravná debata a návrh neprošel nebo se ani neprojednával.

Jinak je to ovšem velmi přínosné čtení; mimořádně obšírné, podrobné a plné informací. Žasl jsem vlastně neustále, nad všeobecnou podporou a nadšením ze znárodňování, nad vázanými účty a měnovými reformami, celoevropskou podporou socializace (Británie, Francie, Itálie), českým extrémem

Československé znárodnění ale bylo ze států této skupiny bez diskuze nejrozsáhlejším a jednorázově provedeným znárodněním, navíc s nejkratší dobou přípravy a bez předcházející parlamentní diskuze, To je spolu s výše zmíněnými politickými souvislostmi klíčové pro vybočení československého případu ze srovnatelnosti s Británií, Francií a Itálií, a neobstojí tak jen často opakované konstatování, že také v těchto státech ke znárodnění docházelo. (Str. 355)

Zaujala mě milionářská daň a daň z přepychu:

Do vývoje československé ekonomiky, ale i politiky se jak v době plnění dvouletého hospodářského plánu, tak především v celém následujícím období nepříznivě promítlo sovětskou stranou vynucené odmítnutí Marshallova rekonstrukčního plánu československou vládou a také hospodářské následky katastrofálního sucha a neúrody v roce 1947. V této souvislosti přišla KSČ s populistickým návrhem, aby hospodářské obtíže byly vyváženy zavedením tzv. milionářské dávky. Podle ní se měla týkat do značné míry neznárodněného sektoru, neboť za „milionáře“ považovala kromě 16 tisíc statkářů především 6 tisíc velkých exportérů, 8 tisíc podnikatelů ve vnitřním obchodě a 14 tisíc továrníků a soukromých podnikatelů. To vedlo 31. října 1947 k přijetí zákona o mimořádné jednorázové dávce a o mimořádné dávce z nadměrných přírůstků na majetku. Kromě toho byl schválen i zákon o tzv. přepychové dani, tj. o zvýšení spotřební daně z taxativně vymezených „luxusních předmětů“. (Str. 282)

Nebo třeba kategorie likvidovaných podniků a jejich částečný přesun na Slovensko.

Pokud se o moderní dějiny zajímáte (a tohle všechno rozhodně stojí za to vědět, události mají vždycky dlouhé kořeny, nedějí se jen tak, zčistajasna), rozhodně doporučuji. Není to odpočinkové čtení, je to studium – ale vyplatí se.

Odkazy