Vypravěč právě dokončil vysokou školu a úplně neví, co dál. Baví ho psát, psaní mu také pomohlo seznámit se s Andreou
Abych to upřesnil, dali jsme se do kupy až ke konci studií. Jestliže od táty jsem dostal notebook, Andreu jako by mi odevzdal Erós sám, a to s věnováním: „Můj oddaný hejsku, tak dlouho jsi o erotice psal, až ti za to sesílám vytoužené ženské tělo.“ Inu, je známo, že Erós má špatný zrak, totiž na světle a za střízliva Andrea zase tolik vytoužená nebyla. Nezbylo mi než vyčinit své touze, nakolik zpitoměla mediálními obrazy krásy 90-60-90, vytvořené beztak víc kosmetikou a Photoshopem než matkou přírodou, a že pokud se rozhodnu pečovat o náš nahodilý vztah, zamiluji si Andreu zrovna takovou, jaká je — přihrbenou, s židovským nosem a ušima (které sám nemám jinačí) a s preventivně přednasraným výrazem. Můj táta si vzal naopak holku jak z reklamy na vložky s křidélky a ona, moje maminka, nám pak po revoluci Pravdy a Lásky frnkla se svým instruktorem tantry do Kalifornie. (Str. 6)
Ale strávit celý život po boku jedné dívky je trochu nezvyklá představa a usadit se, upsat jednomu zaměstnavateli, nedejbože si pořídit dítě, když přece on sám je ten, o koho je třeba pečovat? Samozřejmě je tu možnost dělat kariéru vědeckou
Jiné řešení? Co takhle pokračovat ve studiu, od magistra až k profesuře? Vypracovat se na autoritu, brojící ze samoty své věže, a s nadhledem nad rodinnými domky, za práva nejslabších? Nemá-li člověk dost víry na to být mnichem, ještě se smí oddat řádu akademiků. Podřídit mladou mysl zákonům nedozírných relativizací, vyvracení a polemik, v nichž odvahu vytlačí suchá přesnost, že z idejí jsou rázem hypotézy, z hypotéz odkazy na jiné, z odkazů šepot pod čarou… A mudrc píše, až z něj zůstanou jen ruce, co zapomněly objímat. (Str. 11)
Jenže ani to ho moc neláká. Když už neví co by, zkusil v Google tlačítko „Zkusím štěstí“ s frází ve smyslu „nechci po studiu pracovat, co dál“. A přes rozhovor s dobrovolnicí se dostane na web s nabídkou jednoho roku dobrovolnictví v Bordeaux pod záštitou Evropského domu. Až dvanáct dobrovolníků z různých zemí, životní náklady hradí EU, ambasadoři evropské integrace…
Tak jsem kývl na rok evropského dobrovolnictví, abych vstoupil do oné prázdnoty a vytvářel svůj osud skrze ni. „Jen další útěk!“ horovalo české svědomí, i když jak jistě uznáte, spíše mě od sebe vzdalovalo všechno to české, to pravé ořechové, neboli zasaď strom, postav dům, zploď nevděčného syna. Hledal jsem záchranný člun, který mě zaveze daleko od všech těch alejí, měst a porodnic, jejichž zruinovaní zastánci den co den vyhlížejí i vaši vlastní prohru. A ten člun se mi naskytl, stačilo předtím sestoupit do srdce pekla.
Češi projekt buď neznali, anebo byli líní vystrčit čumák z nory, takže vzhledem k povinné kvótě přijmout do projektu jednoho Čecha jsem se marně sháněl po konkurenci. Vzali mě okamžitě, aniž by četli můj životopis. (Str. 15)
Knihu jsem si pořídil před lety na základě nějaké chvály od Michala Kašpárka. Pár let si v zásobníku poležela, teď jsem ji vylovil, zkusil číst… a po šedesáti stránkách odložil. Je sice ohromně chytrá, každá věta je plná odkazů, zmínek nebo ironie
Z kategorie „pitomé, ale aspoň jazykové“ uvádím intervencí v režií matrony z ministerstva, která nám měla představit hodnoty Francie, Už pouhý název Ministerstvo mládí a sportu mě dráždil, jsa okamžitě připraven zřídit stínové Ministerstvo umění a staří. A přece jsem doufal, že se dozvím něco nového. Vždyť Francie, to není jen Velká francouzská revoluce, avantgarda či zlatá šedesátá. Není to ani pouze krocení vášní ze strany všemožných reakcionářů. Má Francie, to byl veselý břicháč Rabelais, aneb pozvedněme víno, drahouškové! Či důvtipně sebestředný Montaigne, tatíček to esejistiky, dál strohý Villon, básník, co zabil kněze. A přetočíme-li čas ještě dál, radši se pobavím nad rozpolceným Románem o růži než sténat u tragické telenovely o Tristanu a Isoldě či šikovat své pudy proti islámu dík kultu super-Rolanda. Francie, to byli klasici a osvícenci, jako i romantici a milovníci tmy. Když malebný Rousseau, tak i bičující Sade. Slunce Hugo i křivý měsíc Baudelaire. Stroj Balzac a nad ním pavouk Proust… (Str. 34)
zároveň je kvůli tomu dost nečitelná. Exhibice vzdělanosti nevadí, ostatně to nejspíš dobře zapadá, tihle lidé jsou příliš chytří a zároveň buď ambiciózní, nebo stejně utíkající před životem. Ale cynický pohled na eurounijní hru na nadšení je pro knihu málo; děj se plíží někde v pozadí a v nekonečných dialozích a komentářích se čtenář topí. Možná je to opravdu generační výpověď (eurounijních dobrovolníků), možná se nějaký děj objeví, já to ale nezjistím.
Odkazy:
MACL, Ondřej. Výprava na ohňostroj. Praha: nakladatelství Petr Štengl, 2019. ISBN 978-80-87563-76-2.




Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.