Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj

Tak jsem kývl na rok evropského dobrovolnictví, abych vstoupil do oné prázdnoty a vytvářel svůj osud skrze ni. „Jen další útěk!“ horovalo české svědomí, i když jak jistě uznáte, spíše mě od sebe vzdalovalo všechno to české, to pravé ořechové, neboli zasaď strom, postav dům, zploď nevděčného syna. Hledal jsem záchranný člun, který mě zaveze daleko od všech těch alejí, měst a porodnic, jejichž zruinovaní zastánci den co den vyhlížejí i vaši vlastní prohru. A ten člun se mi naskytl, stačilo předtím sestoupit do srdce pekla.

Češi projekt buď neznali, anebo byli líní vystrčit čumák z nory, takže vzhledem k povinné kvótě přijmout do projektu jednoho Čecha jsem se marně sháněl po konkurenci. Vzali mě okamžitě, aniž by četli můj životopis. (Str. 15)

Knihu jsem si pořídil před lety na základě nějaké chvály od Michala Kašpárka. Pár let si v zásobníku poležela, teď jsem ji vylovil, zkusil číst… a po šedesáti stránkách odložil. Je sice ohromně chytrá, každá věta je plná odkazů, zmínek nebo ironie

Z kategorie „pitomé, ale aspoň jazykové“ uvádím intervencí v režií matrony z ministerstva, která nám měla představit hodnoty Francie, Už pouhý název Ministerstvo mládí a sportu mě dráždil, jsa okamžitě připraven zřídit stínové Ministerstvo umění a staří. A přece jsem doufal, že se dozvím něco nového. Vždyť Francie, to není jen Velká francouzská revoluce, avantgarda či zlatá šedesátá. Není to ani pouze krocení vášní ze strany všemožných reakcionářů. Má Francie, to byl veselý břicháč Rabelais, aneb pozvedněme víno, drahouškové! Či důvtipně sebestředný Montaigne, tatíček to esejistiky, dál strohý Villon, básník, co zabil kněze. A přetočíme-li čas ještě dál, radši se pobavím nad rozpolceným Románem o růži než sténat u tragické telenovely o Tristanu a Isoldě či šikovat své pudy proti islámu dík kultu super-Rolanda. Francie, to byli klasici a osvícenci, jako i romantici a milovníci tmy. Když malebný Rousseau, tak i bičující Sade. Slunce Hugo i křivý měsíc Baudelaire. Stroj Balzac a nad ním pavouk Proust… (Str. 34)

zároveň je kvůli tomu dost nečitelná. Exhibice vzdělanosti nevadí, ostatně to nejspíš dobře zapadá, tihle lidé jsou příliš chytří a zároveň buď ambiciózní, nebo stejně utíkající před životem. Ale cynický pohled na eurounijní hru na nadšení je pro knihu málo; děj se plíží někde v pozadí a v nekonečných dialozích a komentářích se čtenář topí. Možná je to opravdu generační výpověď (eurounijních dobrovolníků), možná se nějaký děj objeví, já to ale nezjistím.

Odkazy: