Jsme v roce 1598, uprostřed Dlouhé turecké války (Wikipedie) – Osmanská říše podniká výboje na území Habsburské monarchie – do Uher a na Balkánu. Turci v podstatě obsadili celé území Uher a od roku 1694 drželi i pevnost Ráb (dnešní maďarský Györ – 60 km od Bratislavy a 100 km od Vídně). Polní maršál Adolf von Schwarzenberg spolu s hrabětem Mikulášem Pálffym se ho pokusili dobýt, s úspěchem použili léčku, kdy se několik mužů dobře mluvících turecky vydávalo za dodávku proviantu a přimělo Turky otevřít bránu. Následovalo slavné vítězství – a právě v okamžiku, kdy je město získáno zpátky, sem přichází kapitán Stein.
Schwarzenberg s Pálffym ho vítají, ostatně tahle léčka byl jeho nápad, který už před rokem využili v Dotisu. Mrzí ho, že ofenzivu zmeškal, ale hlásí se do služby. Do první linie ho už velitelé nechtějí, po zranění kulhá a trpí bolestmi kolena, mají pro něj ale úkol v zázemí.
„Slyšel jsem, Vaše Milosti. Černý beg mi řekl o družině akindžiů, kterou cestou rozprášili.“
„Družina? Více než tři sta po zuby ozbrojených hrdlořezů. Na křesťanské půdě mohli napáchat neuvěřitelnou spoušť. Navíc jejich odabaši na mučidlech přiznal, že je nevyslal nějaký místní sandžakbeg, ale sám Ahmed paša z Budína.“
Stein se zachmuřil. „Kam měli namířeno?“
„Schemnitz. Stříbrná Štiavnice, nejbohatší hornické město v Uhrách.“ (Str. 12)
Na oddíl měl čekat horský průvodce, v opuštěném mlýně u řeky Krupinice, asi míli za Paláštěm. A neměli plenit jen okolí, ale přímo uvnitř města! Dobře opevněného, s posílenými posádkami. Ahmed paša prý uzavřel spojenectví s měšťanem, který zná způsob jako dostat Turky přímo do Schemnitzu (Banská Štiavnice, Wikipedie).
(Mimochodem všimněte si těch odborných výrazů v ukázce, Červenák to do čtenáře pere dost nemilosrdně – což samozřejmě přispívá k uvěřitelnosti, stejně jako posazení do skutečných událostí jako výše zmíněné dobytí Rábu.)
Tohle už je něco jiného, než nějaké chytání záškodníků. Zajmout spojku, vypátrat zrádce… Stein dostane průvodní dopis s plnou mocí od Pálffyho – župana Komárenské stolice, velitele uherských vojsk v pohraničí a vrchního kapitána hornické oblasti. Optal jsem se ChatGPT, jak vysoké to byly pozice:
Mikuláš Pálffy v této kombinaci funkcí byl:
nejvyšší představitel jedné z nejdůležitějších žup (Komárno),
hlavní vojenský velitel uherského pohraničí proti Turkům,
zodpovědný za ochranu nejbohatšího ekonomického regionu Uherska.Dá se říct, že v konci 16. století patřil k nejmocnějším magnátům a vojenským velitelům v Horních Uhrách (dnešním Slovensku), přímo podřízený jen císaři a místodržícímu. Jeho role byla takřka strategická pro přežití celé země.
Taková plná moc tedy umožňovala cokoliv. K ruce dostane ještě pobočníka, mladého kaprála Jaroše. Kata a mistra práva útrpného, kromě toho také znamenitého specialistu na chladné zbraně… A stejně nemluvného, jako je sám Stein. V tom si opravdu rozumí.
Bohužel úkol rozhodně není snadný, spojku jim někdo vyfoukne a nezbývá, než se vydat po stopách a do města. Tam se k nim (nedobrovolně) připojí třetí vyšetřovatel, notář Barbarič. Ten miluje luxus, dobré jídlo, ženy, a rozhodně nemá zájem někde se pachtit po nocích. Má ale velmi bystré myšlení, znalost práva i místních poměrů a tak dvojici výborně doplňuje.
A pátrání, to je jízda! Pekelný vrch opředený pověstmi, podivné rituály, poddolované podzemí, podezřelých je mnoho – a mrtvých ještě více. Čtení se s postupem času dost nebezpečně zrychluje. Zpočátku jedna dvě kapitoly, víc ten příval reálií neumožní, pak přidáváte, no a druhou polovinu knihy si dáte nadvakrát, jak je to napínavé.
V závěru se z trojice stává tým, který nás bude provázet dalšími příběhy. Série je v tuhle chvíli už desetidílná, takže se máme na co těšit.
Odkazy:
ČERVENÁK, Juraj. Mrtvý na pekelném vrchu. Praha: Argo, 2014. ISBN 978-80-257-1093-7.




Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.