Nina Lykke: V posledním tažení

Stejná mašinérie se skrývá za všemi závislostmi, dobře jsem věděla, že my všichni, i zdravotníci, ti možná zvláště, si umíme nacházet stejné výmluvy, že stejně toužíme po odpočinku, odměně, napětí, že trpíme stejnou leností a požitkářstvím. Vtloukala jsem si ta slova do hlavy: lenost a požitkářství, strach z bolesti , ale nepomáhalo to. Poté, co odešel poslední pacient a já vyřídila nejnutnější papírování, se mi nohy samy od sebe rozběhly do obchodu s alkoholem, a kdykoli jsem v něm stála, fascinovalo mě stejnou měrou, že si člověk zcela zákonně, bez rizika, že ho zatkne policie, a dokonce bez receptu může ve státem provozovaném obchodu koupit omamnou a skrz naskrz jedovatou látku vyvolávající silnou závislost, navíc za asistence zdvořilých, přátelských, vzdělaných a kultivovaných lidí, kteří v kombinaci s těmi nádhernými láhvemi vyrovnanými v řadě představují tu část alkoholového světa, v níž je radost pobývat a kterou stát posvěcuje a uznává stejně jako parlament, královskou rodinu a veřejnoprávní televizi.

Pak jednoho dne bezmyšlenkovitě klikne na Facebooku na svého někdejšího přítele, se kterým před třiceti lety chodila…

A tak jsem odpověděla, čímž se ten kolotoč rozjel nanovo, a Bjørn mi svoje mlčení vysvětlil tím, že jak byl pohromadě s celou rodinou, přišlo mu to, co děláme, najednou trochu podivné a zcizující, jak se vyjádřil, a zvláštní bylo, že každé odmlčení následované náhlou nečekanou zprávou a opětovným navázáním styků náš vztah oproti všem předpokladům neoslabovalo, nýbrž posilovalo, ačkoli jsem si už říkala, že teď mám tohohle bláznění dost, už to stačilo, jsem dospělá atd.

Postupně mi došlo, že naše pokusy vztah ukončit měly jediný cíl, totiž zařídit, abychom v něm pokračovali.

Udržet jsme se dokázali maximálně dva dny.

Kniha je postavená tak, že Elin po velkém třesku přebývá v ordinaci a retrospektivní pasáže se prolínají se současností, ve které (mimo jiné) komentuje své pacienty nebo v duchu rozmlouvá se svým cynickým kostlivcem Torem.

Pacientka vykládá:

„Vím, že kouření není zdravé, ale podle mého názoru do sebe kuřáci dostávají větší množství kyslíku než ostatní, jak se nadechují víc zhluboka. Ke všemu víc odpočívají. Vždyť v práci si jenom kuřáci dělají přestávky. A chodí na čerstvý vzduch. Takže já myslím, že se to vyrovná.“

Kdybych se předtím nerozhodla, že budu odteď zachovávat příměří, pustila bych se s pacientkou do diskuse, ale takhle ji nechávám, ať si mele. Sledovat, kam až pacienti dokážou zajít, je často úlevnější než se s nimi hádat. Podívej se, jací jsou to blázni, všichni do jednoho, říkám si. Ať si tu v těch svých praštěnostech kynou a bublají. Poslouchej ji, Tore, poslouchej, co povídá. Všechno se sype. Všechno se bortí. Nejenom já.

Recenze zrovna tohle vyzdvihují, mě to ale tolik nezaujalo. Jistě, je to vtipné a realistické (a pokaždé když jdu ke svému praktikovi, přemýšlím jak na mě asi nahlíží), mnohem víc jsem ale sledoval lehký cynismus, to jak už si na nic nehraje (a občas jí to ujede i nahlas), její úvahy o životě v někdejší avantgardní čtvrti Grenda, o tom, co všechno automaticky dělala a její manžel nedělal, o dětství (byla její matka autistka?)…

Všechny šarvátky v Axelově rodině mi často připomínaly, že obyčejná normální rodina, kterou jsem občas v dospívání postrádala, vlastně nikde pořádně neexistuje. Všechny rodiny, v nichž jsem se kdy ocitla, ať už to byly rodiny přátel, pacientů, nebo kolegů, jsou více či méně prodchnuté starou záští, nepochopením, hádkami, rozchody, vzájemným účtováním. Stačí se dobře dívat.

Obě linie se protnou na konci, takže celou dobu můžete hádat, s kým Elin zůstane – nebo jestli raději nezůstane sama.

S recenzemi se ovšem shoduji v hodnocení – tahle kniha rozhodně za přečtení stojí. Jak kvůli výše zmíněným postřehům, tak pro zpracování výbuchu lásky v krizi středního věku.

Odkazy: