Bob Kartous: No Future

V rozsáhlé eseji s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? mluví Bob Kartous o tom, jak moc je české školství zastaralé, nepřipravené na moderní svět a neschopné reagovat na změny, které jsou převratné a u nichž osvědčené postupy selhávají.

Ukazuje se na mnoha různých příkladech (digitální sociální sítě, distribuce a dostupnost informací a jejich vliv na diskurs, dostupnost sexuální stimulace, zábavy, mísení kulturních vlivů, změna v sebepojetí jako digitální entity atp.), že tato nová dimenze je epochální výzvou člověku. Na její řešení ale není možné jednoduše aplikovat historické poučení, jelikož takové neexistuje. Snahy hledat je jsou jen intelektuálnějším pojetím odmítnutí faktu, že jsme překročili existenciální milník a že jsme tím vystavení úplně nové situaci. (Str. 210)

Ne že by snad ve školství nebyly pokusy to změnit, o moderním ŠVP a zaměření na klíčové kompetence jsem tu psal už před dvaceti lety, jenže jakákoliv taková reforma na českém školství ztroskotává. Nejen že je zkostnatělé, je navíc i sebereprodukující.

Havel, autoři Bílé knihy, autoři koncepce rámcových vzdělávacích programů a dalších pokusů o změny v českém vzdělávacím systému se překvapivě nikdy příliš nezamýšleli nad tím, zda je vlastně něco z toho, co navrhují, možné prosadit na té nejdůležitější úrovni, tedy přímo ve třídách českých škol. Asi předpokládali, že učitelé prostě pochopí jejich dobrou vůli a úmysl, pedagogicky je uchopí a s radostí se pustí do stavby mostu k trochu jiné budoucnosti. Ale ti to prostě a jednoduše neudělali. Původní skryté kurikulum v naprostém rozporu s novým zadáním, profesní skupina odrážející poněkud jiný než vůdčí a tvůrčí archetyp, demotivace rostoucí se ztrácející se sociální půdou pod nohama, drolící se formální autorita školy, konfrontovaná s přechodem k liberálnímu pojetí výchovy v rukou rodičů, kteří si jako pohrobci totality také více-méně musejí nejdřív vyzkoušet, co to vlastně ten liberalismus a demokracie znamená. Dodnes to velká část české společnosti nechápe. Týká se to pochopitelně i učitelů a rodičů. (Str. 63)

Pro jednadvacáté století potřebujeme rozvíjet kritické myšlení, digitální kompetence, adaptabilitu, pružnost (resilienci). Nepodléhat náhražkovým lákadlům (Kartous používá přirovnání cukry a kybercukry, tedy online lákadla stejně atraktivní, závislost způsobující a ve své podstatě škodlivé, jako rafinovaný cukr v potravě). Riziko tohoto povrchního uspokojování má přesah do společnosti a může vést až k rozpadu demokracie. Ostatně dědictví totalitárního myšlení přetrvává dodnes.

• No Future v ČBDB
• No Future v Databázi knih
• Bob Kartous ve Wikipedii
• recenze Jan Lukavec, iLiteratura

KARTOUS, Bob. No Future. Praha: 65. pole, 2019. ISBN 978-80-88268-30-7.