Wuwejův zápisník

Bob Kartous: No Future

25.05.2025 21:26, Wu | knihy | školství | komentáře -

obálka knihy No FutureV rozsáhlé eseji s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? mluví Bob Kartous o tom, jak moc je české školství zastaralé, nepřipravené na moderní svět a neschopné reagovat na změny, které jsou převratné a u nichž osvědčené postupy selhávají.

Ukazuje se na mnoha různých příkladech (digitální sociální sítě, distribuce a dostupnost informací a jejich vliv na diskurs, dostupnost sexuální stimulace, zábavy, mísení kulturních vlivů, změna v sebepojetí jako digitální entity atp.), že tato nová dimenze je epochální výzvou člověku. Na její řešení ale není možné jednoduše aplikovat historické poučení, jelikož takové neexistuje. Snahy hledat je jsou jen intelektuálnějším pojetím odmítnutí faktu, že jsme překročili existenciální milník a že jsme tím vystavení úplně nové situaci. (Str. 210)

Ne že by snad ve školství nebyly pokusy to změnit, o moderním ŠVP a zaměření na klíčové kompetence jsem tu psal už před dvaceti lety, jenže jakákoliv taková reforma na českém školství ztroskotává. Nejen že je zkostnatělé, je navíc i sebereprodukující.

Havel, autoři Bílé knihy, autoři koncepce rámcových vzdělávacích programů a dalších pokusů o změny v českém vzdělávacím systému se překvapivě nikdy příliš nezamýšleli nad tím, zda je vlastně něco z toho, co navrhují, možné prosadit na té nejdůležitější úrovni, tedy přímo ve třídách českých škol. Asi předpokládali, že učitelé prostě pochopí jejich dobrou vůli a úmysl, pedagogicky je uchopí a s radostí se pustí do stavby mostu k trochu jiné budoucnosti. Ale ti to prostě a jednoduše neudělali. Původní skryté kurikulum v naprostém rozporu s novým zadáním, profesní skupina odrážející poněkud jiný než vůdčí a tvůrčí archetyp, demotivace rostoucí se ztrácející se sociální půdou pod nohama, drolící se formální autorita školy, konfrontovaná s přechodem k liberálnímu pojetí výchovy v rukou rodičů, kteří si jako pohrobci totality také více-méně musejí nejdřív vyzkoušet, co to vlastně ten liberalismus a demokracie znamená. Dodnes to velká část české společnosti nechápe. Týká se to pochopitelně i učitelů a rodičů. (Str. 63)

Pro jednadvacáté století potřebujeme rozvíjet kritické myšlení, digitální kompetence, adaptabilitu, pružnost (resilienci). Nepodléhat náhražkovým lákadlům (Kartous používá přirovnání cukry a kybercukry, tedy online lákadla stejně atraktivní, závislost způsobující a ve své podstatě škodlivé, jako rafinovaný cukr v potravě). Riziko tohoto povrchního uspokojování má přesah do společnosti a může vést až k rozpadu demokracie. Ostatně dědictví totalitárního myšlení přetrvává dodnes.

Přestože kniha může působit beznadějně, je to především apel na změnu. Autor vnímá školu jako klíčovou instituci, která sice už není primární nebo jediný zdroj informací (ty jsou všudypřítomné), ale

pořád naplňuje nenahraditelnou roli sociálního, kulturního, občanského tmelu. Škola zůstává jedinou institucí, která za určitých okolností dokáže prostupovat sociálně-ekonomické hranice a vytvářet základní vztah mezi dětmi bez ohledu na to, z jakého prostředí do ní přicházejí.

Právě tento aspekt bude hlavním posláním školy v okamžiku, kdy dosavadní funkce převezmou technologie, kdy jakoukoliv znalost bude možné pohodlně získat prostřednictvím pokročilých nástrojů digitálního světa. K tomu, aby se tak stalo, ovšem bude nutné, aby současný koncept školy prošel radikální proměnou. Radikální v mnoha rovinách pojetí školy, od přípravy učitelů na roli zprostředkovatelů osobnostního a společenského rozvoje, po změny obsahu vzdělávání, jež bude mnohem více a mnohem vynalézavějším způsobem akcentovat potřebu společenské koheze, soudržnosti a občanské způsobilosti, změny ve struktuře vzdělávacího systému, kdy se profesní specializace stane předmětem celoživotního a neformálního vzdělávání a na její místo nastoupí větší důraz na všeobecnou gramotnost, všeobecnou kompetenci života ve stále se měnících podmínkách, avšak s principy a hodnotami, které i za takové situace chceme zachovat, jelikož jsou onou nutnou podmínkou zachování. (Str. 223)


S tím vším lze jen souhlasit.

Čitelnosti ubírá příliš intelektuální styl, přeplněnost odbornými termíny (akcentovat potřebu společenské koheze v předchozí citaci) a složité dlouhé věty. Ještě jeden příklad:

A právě tento status stáří a dokonce i celý evoluční princip předávání zkušenosti a poznání je ve věku vysoké technologizace světa a vzájemného prosakování fyzické a virtuální dimenze lidské existence v ohrožení a s ním i představa o roli velké části společnosti, jejíž původní podoba se s pomyslným rozsvícením hlubinné digitální obrazovky drolí ohromující rychlostí, ponechávajíc stárnoucí a staré lidi napospas osudu ve světě, který se vůči nim chová z jejich pohledu stále méně přátelsky a jenž jim dává stále menší smysl. (Str. 146)

Srozumitelné to je, ale nečte se to úplně jednoduše. A pak provokativnost a ostrý tón. Bob Kartous zmínil, že jeho domovský web jsou Britské listy a musím říct, že to k nim dost zapadá.

Odkazy:

KARTOUS, Bob. No Future. Praha: 65. pole, 2019. ISBN 978-80-88268-30-7.

12345
1748201160000

Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online