Míla Linc: Středověký svět I, II

Válečný hřebec se používal jen v bitvě, při pochodu byl veden bez jezdce, aby se neunavil. Nevýhodou ovšem byla jeho zhýčkanost, neboť jako velmi cenný majetek byl dobře krmen a snášel proto strasti cesty hůře než kůň obyčejný. Kromě válečného hřebce a cestovního koně byl zapotřebí ještě soumar – kůň, mula nebo mezek nesoucí náklad (hlavně zbroj).

Kapitola s přehledem šlechtických titulů je úctyhodné dílo, také ohledně zbraní a zbroje sesbíral autor spoustu praktických informací.

Dá se ve zbroji spát?

Dle odpovědi zkušeného šermíře ano, ale jen pokud člověk předtím vypije značné množství alkoholu. Nicméně:
V kožené zbroji z jednotlivých částí celkem dobře.
Ve zbroji kožené z plátů již poměrně nepohodlně (spí se buďto na zádech nebo na břiše).
V kroužkovce to jde, ale také to není zrovna pohodlné.
V plátech se ale spát nedá vůbec. Bez narkózy prakticky vyloučeno. A to samé platí pro většinu přileb. Snad jenom norman bez nánosníku a tomu podobné by se daly v nouzi snést.
Pokud si člověk chtěl skutečně odpočinout, musel se ze zbroje vysvléci.

Jak je to s údržbou?

Především se používal tuk. Neustálé stírání a nanášení tuku. Ovšem tuk sám o sobě způsobuje korozi, takže se musel neustále měnit. Kromě toho tuk poměrně zapáchal, takže rytíř ve zbroji, i když byl krasavec, nejspíš nepůsobil nijak vábně.

Co když zbroj zrezne?

Hrubým předmětem (hlavně písek, drátěný kartáč atd.) se rez sedře. Pak se zase nanese tuk.

V druhém dílu už jde o život.

• První část probírá válku – různé typy vojska, válečné tažení nebo obléhání.
• Mezi městy i bojišti se museli lidé přesunovat, takže následuje cestování. Probere vzdálenosti, které se daly urazit, co bylo nejlevnější, co nejpohodlnější, ale také praktickou otázku, jak daleko dohlédneme a co na tu vzdálenost rozpoznáme.

V dobách Říma vedly cesty přímo, šplhaly do příkrých kopců, přes mokřiny a bažiny je zpevňovaly hatě.[4] To proto, že římské vozy neměly pohyblivou oj a špatně se jim zatáčelo (tato situace trvá vlastně až do 15. století). V pozdějších dobách se jako podklad začal využívat štěrk, ale kamenné cesty, jaké využívali právě Římané (zejména pro přesuny pěšího vojska), nepatřily k nejoblíbenějším, protože pro koně byla pohodlnější měkká lesní cesta.

O kvalitu silnic se starali cestáři, přesto jízda po nich nepatřila k nejpříjemnějším zážitkům. Často je přetínaly kořeny stromů, byly rozryté koly vozů, plné výmolů a louží, které v zimě zamrzaly, během deštivého počasí plné bláta, do něhož často vozy zapadaly. Vlastně šlo většinou jen o vymýcený pás lesa, zpevňovaný jen na místech, kde to opravdu bylo nutné. Šířka takovéto cesty nepřekročila pět metrů, jen tolik, kolik bylo potřeba k tomu, aby se mohly minout dva vozy.

• Po zločinu přichází trest – vězení, mučidla a popravy.
• Hojně se vyskytoval souboj – a to dokonce i jako jeden z druhů ordálu, božího soudu. Samozřejmě duely a problematika jejich popisů.

Protože taková encyklopedie může být pro čtení obtížná, proložil ji autor příběhem Martina a Iluve, dvou psanců, kteří se pokusili přijít k velkým penězům, ale nějak se to všechno sesypalo:

Pan purkrabí byl starý muž. Vlasy měl šedivé, tvář zbrázděnou vráskami a opíral se o těžkou dubovou hůl. Martin už mnohé slyšel a věděl, že ta hůl mu neslouží jenom jako podpora při chůzi.

„Chlapče, chlapče,“ vrtěl hlavou. „Stálo ti to za to?“

Martin natažený na skřipci odpověděl přesně tak, jak pan purkrabí čekal. Snažil se nemyslet na Iluve, kterou už dlouho neviděl a možná ani neuvidí. Nemusel mít velkou fantasii, aby si dokázal představit, co jí vojáci provedli. Stávalo se to až příliš často.

Řekl jim všechno. O tom, jak našli tělo. Jak jim náhoda vzápětí přivedla do cesty bratra toho mrtvého. A jak na něj s Iluve našili boudu a vydávali se za lovce odměn a zkušené válečníky.

Tohle dobrodružství se mu nějak vymklo z ruky.

Purkrabí nakonec mávl rukou a Martina odvedli zpátky do věže. Malým zamřížovaným okénkem viděl skoro na celý hrad. Byl obrovský. Nádvoří, věže, hradební zdi se zubatým cimbuřím. A kuchyně, odkud větřík občas přinesl vůni pečeně.

Jak by si přál dostat se ven. Jak moc by chtěl být na druhé straně, v roli purkrabího, pánem na hradě, a jeho mít zavřeného pod zámkem. Jak moc by si to přál.

Ale sny jsou sny proto, že skutečnost jim většinou nedopřeje naplnění…

Je to výborný krok, čtení osvěžuje a zároveň demonstruje, jak se má v příběhu ukazovat znalost prostředí.