Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století

Druhý epochální výlet pana Broučka jsem četl ještě předtím, než se mi dostal na seznam jako povinná četba, a tak se mi nestihl zošklivit. A vlastně mě bavil i teď po letech, kdy jsem se k němu vrátil. Je to jeden z prvních fantastických českých románů, nikoli ovšem vědecko-fantastických – mechanismem cestování v čase se autor nezabývá a ponechává čtenáře u vysvětlení, že to celé byl sen. Ačkoliv pan Brouček si byl skutečností své cesty jistý, koneckonců už předtím se dostal na Měsíc…

Primárně je to ale satira, vykreslující typického přízemního pražského měšťáka. Matěj Brouček je majitel činžovního domu, sám nepracuje, rád dobře jí a pije a pravidelně navštěvuje hospody. Jak se později ukazuje při jeho středověké anabázi, nemá žádné zásady, při první příležitosti neváhá změnit stranu, zapřít nebo falešně přísahat.

„Ah, zapomněl jsem na to zpropadené obležení. Je to náramně smutná věc, ale zbraň by mi při tom ďasa pomohla. Takovým bláhovcem nebudu, abych se postavil proti vojsku, a pokojného člověka nechají snad také s pokojem; ne-li, bránit se nebudu, poněvadž bych nic nepořídil a darmo vojáky ještě více podráždil. To poručím raději duši pánu bohu a nechám se rozsekat.“

„Co pravíš? Zajisté žertuješ. Nevěřím, by který muž tak hanebně smýšlel a sám hanbu svou vyznával. Nebyl bys hoden ani té sukně ženské, proti které jsi se tak bránil. Možno-li, že bys, muž jsa a zdravé maje paže, bez obrany jako skot schýlil šíji pod meč vrahův? Nikoli. Zmužile půjdeš s námi v boj proti žoldnéřům Zikmundovým.“

„Ale dovol, co je mně po Zikmundovi? Máte-li vy s ním něco, vyřiďte si to sami a nechte na pokoji člověka, kterého se ta záležitost pranic netýká. Já jsem tu cizinec a přicházím do té celé ošklivé věci jako Pilát do Kréda.“

Začalo to 12. července 1888 Na Vikárce, kde se hosté pustí do vášnivé diskuze o podzemních chodbách. Když pan Brouček odchází, v předsíni zabočí a propadne se jakousi šachtou právě do jedné z podzemních chodeb. Po dlouhém klopýtání a zoufalství objeví stará dvířka a za nimi místnost plnou pokladů. Odtud vyjde na ulici, která je ovšem temná a k nepoznání.

„Tohleto dám do novin!“ zvolal pan Brouček ve spravedlivém rozhorlení. „Hned po ránu, a kdyby mne to pětku stálo. To již přesahuje všechny meze. Takové rybníky uprostřed ulice. A jaký zápach! Mám spodky na měsíc napuštěny tou voňavkou. A pak se ještě mluví o veřejném zdravotnictví. Rád bych věděl, k čemu platíme městské fysikátory neb jak se ti darmochlebové jmenují. Leda pro sekaturu pořádných měšťanů. Mně vystěhují nájemníky ze sklepních bytů, že tam trochu teče ze zdí, a tady se může člověk na veřejné ulici utopit bůhví v jaké neřesti.“

Rozžehl sirku a posvítil si na zem.

„I hlehle! Vždyť tu každý vylévá na ulici pomeje a co se mu líbí. No, počkej, slavný magistráte, na tohle posvítíme v lokálce, kterou si nedáš za rámeček. Jak se vyspím, dojdu k rukavičkáři Klapzubovi, aby mi to sestavil. A policii také přisolíme. Jsem jist, že sem za celou noc žádný strážník ani nepáchne. A přece je tahle tma jako stvořena pro špatné lidi, kteří tu mohou člověku zakroutit krk, ani se nenadá.“

Zatím došel nároží a pohlédl pátravě do příční ulice nalevo.

Až postupně zjistí, že město vypadá jinak, lidé mluví jinak a píše se rok 1420. Naštěstí se ho ujme Janek Domšík, který uvěří, že jde o cestovatele, jenž odvykl češtině a vrátil se po dlouhé době. Tady se pan Brouček poprvé přizpůsobí poměrům a stane se pražským husitou. Domšík ho vybaví sudlicí a vyrazí bránit Prahu. Matěj to ovšem vnímá především svojí optikou

Pan Brouček hrubě neposlouchal tuto řeč, cele jsa zaujat svými trampotami. Proklatá sudlice ho tížila, těsné nohavice škrtily, škorně tlačily a polední slunce pálilo, že valil se s něho ustavičně pot a jazyk znova prahl žízní.

Zastávka v hospodě by byla vítané občerstvení, nebýt sporu s dalšími, radikálnějšími hosty. Při následném útoku, který se štěstím přežije, dostane se Brouček k Žižkovu vojsku a stane se táboritou.

A tak dále, děj je výborně popsaný na Wikipedii.

---

Všímal jsem si, jak měl autor nastudovaný středověký místopis, přesně popisoval kde co bylo nebo ještě nebylo (například Prašná brána ještě nestála). Možná i středověký jazyk:

„Sotně rozomiem, co bebceš. Ej, zdali hodný měštěnín túlá sě bez světla po puolnoci městem jako zloděj? Razi tobě, stul kabelku a chutně jdi ode mne!“

ale stejně se pro jistotu vymezuje a dělá si alibi pro budoucí kritiku.

Za účelem živější barvitosti podal jsem řeči neznámého muže s lucernou (v němž asi důvtipný čtenář již uhodl dávného Pražana z 15. století) ve staročeštině tak, jak mi je pan Brouček z upamatování diktoval. Neshoduje-li se tedy v nich něco s našimi staročeskými mluvnicemi, přičtěte to buď nedostatečné paměti pana Broučka, nebo nemluvnickému mluvení onoho starého Pražana, který se asi po gramatice ohlížel právě tak málo jako Pražané nynější. Marně ostřili jste si proto tužky, vy učení pánové, kteří, snížíte-li se kdy k nám bídným beletristům českým, činíte tak jen za tím účelem, abyste nám dokázali bezednou naši nevědomost.

Hned ze začátku se rozhovoří o sobě, ale zároveň si toho je vědom a s úsměvem to komentuje:

Čtenář mi promine, že mluvím trochu déle o sobě. Vždyť ví, s jakou sympatií lnou všichni autoři vůbec k své osobě. Je skutečně zvláštní, jak rádi se obírají sebou samými a s jakou pietou se k osobě své chovají. Nemluvím ani o lyrických básnících, kteří se věnují zpravidla výhradně kultu svého šlechetného a drahocenného Já; nemluvím o cestopiscích, kteří cizích krajin a národů užívají většinou toliko za malebnou stafáž k své zajímavé osobnosti, imponující čtenáři při každém kroku vpravdě gentlemanskou jistotou a vybroušeností, ač třeba často bývala dosti komickou figurkou pro ty spolucestující a domorodce, které sama líčí jen s pohrdavým humorem, – ale již neobejde se bez vystoupení autora, všemi ctnostmi ozdobeného, ani žádná báseň epická, žádný román, žádná novela nebo črta, a brzy nadejde bezpochyby doba, kdy také dramatičtí spisovatelé vřadí svou vlastní vděčnou figuru mezi osoby svých kusů. Ani učení spisovatelé nechovají se jinak. Alespoň pod řádkou musí do svých studií a monografií vpraviti „spisovatele těchto řádků“ a z každé stránky vyzírá opravdová úcta, jakou chovají k „autoru tohoto pojednání“.

Z pozice autora vůbec hovoří docela často a také se obrací na čtenáře

Péro klesá mi z ruky. Zdráhá se dokresliti příšerný výjev. Ale povinnost spisovatelská velí, abych provodil svého hrdinu až do strašného konce středověkých jeho dobrodružství a doplnil tou šerednou črtou svůj věrný obraz dávné doby, v níž k skvělým zářím družily se tím temnější stíny.

Útlocitné čtenářce však radím, aby přeskočila konec této kapitoly; vždyť asi již dosavadní útrapy dobrého pana Broučka vyloudily nejednou vláhu soustrasti na její řasy. Jenom čtenář pevnějších nervů sleduj mne i při smutném posledním úkolu a měj přitom na paměti, že tehdejší doba nebyla tak uhlazená a choulostivá jako náš osvícený věk, v němž sice statisícové umírají v mukách na bojišti, ale kat představuje se odsouzenci v rukavičkách. Ani v krvavých románech nesetkáváme se již s exekucemi toho druhu, jaká vykonána byla dne 14. července 1420 v Praze na panu Broučkovi a dne 21. srpna 1421 v Roudnici stejným způsobem na smělém novotáři Martinu Houskovi či Loquisovi a jeho tovaryši knězi Prokopovi.

K satiricko humoristickému vyprávění se to ale docela hodí, je to takové bezprostřední.

Ještě by mě zajímala historická přesnost; přimělo mě to přečíst si alespoň na Wikipedii stránku o bitvě na Vítkově.

Odkazy:

• Nový epochální výlet pana Broučka v ČBDB
• Nový epochální výlet pana Broučka v Databázi knih
• Nový epochální výlet pana Broučka ve Wikipedii
• Nový epochální výlet pana Broučka ke stažení na webu MLP

Pan Brouček lituje, že ústí tajemné chodby tak pojednou beze stopy zmizelo; avšak lituje toho jedině vzhledem k ohromnému pokladu krále Václava – z něhož ostatně pro případ, že bude přece nalezen, zákonný podíl, jemu jako prvnímu objeviteli náležitý, šlechetně věnuje spolku českých spisovatelů „Máj“, čímž dobývá si o spisovatelstvo jistě větší zásluhy nežli nějakou z oblíbených úvah o nynější krisi literární. Jinak nemá ani nejmenší chuti podívati se řečenou šachtou po druhé do patnáctého století a neradil by ani čtenáři k takovému výletu.

ČECH, Svatopluk. Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století. Praha: Městská knihovna v Praze, 2011.