Sedmnáctiletá Anna, od šesti let sirotek vyrůstající v bídných podmínkách u své kmotry, přijíždí z Ukrajiny za vzdálenými příbuznými do Čech. Úřady konečně povolily repatriaci, o kterou usilovala nejdříve babička a pak kmotra, a maminčina teta se uvolila sirotka přijmout. Anna nikoho nezná, česky moc neumí, ale je to naděje na nový domov – už žádné nálety, bída a strach…
Hned po příjezdu přijde studená sprcha, u příbuzných prý zůstat nemůže, ale vymysleli co s ní – provdají ji za vojenského veterána, který dostal za své zásluhy hospodu ve vzdáleném Heřmánkovém údolí. Anna je vyděšená; co to bude za člověka, když si ani nedokáže najít ženu? Jak bude vypadat a jaké má následky zranění? Ale nezbývá jí než zatnout zuby a nějak to vydržet, bojovat a přežít.
Dobře věděla, že by přes všechen odpor nakonec souhlasila i se sňatkem s válečným invalidou bez nohy. Prostě proto, že musela přijmout realitu. I kdyby se v duchu sebevíc vzpouzela, i kdyby se cítila pokořená, prodaná, zoufalá — souhlasila by. Protože přežít musela. I za cenu sebezapření. Naučila se to už v dobách, kdy jako sirotek žila z milosti nevlídné, zatrpklé babičky, pak tety Poliny, která ve skutečnosti nebyla její tetou a sama měla víc dětí, než dokázala uživit, a nakonec v rodině sotva živořící kmotry. To všechno v čase, kdy si nikdo nebyl jistý ani svobodou, ani životem. Pak přišla válka a s ní ještě větší strach a útrapy. Pouhé přežití bylo stále důležitější. Dnešní den, zítřejší a ještě další. A pak už bude líp. Určitě bude líp… (Str. 32)
Skutečnost nebyla tak hrozná, alespoň zpočátku ne, Pavel Polanský byl mladý a pohledný a jeho zranění ho trápilo jen občas. Život byl těžký, plný práce, Anna se musela ohánět od rána do večera, obzvlášť když přišly děti – a že to bylo brzy.
Na pozadí života se ukazovaly dějinné změny a přelomy – procesy a smyšlená udání, kolektivizace, vyvlastňování, peněžní měna. Přicházely nemoci, opětovná ztráta hospody a nouzové ubytování v zahradním domku
Pavel se při práci nepřetržitě mračil, téměř nemluvil, ale Anna byla šťastná, že mají kde bydlet. Zkušenost ji naučila, že nemá cenu brečet a ohlížet se za tím, co bylo a co už se nevrátí. Život šel dál a ona neměla čas na sebelítost. (Str. 191)
Pořád v jednom kole, neustálý boj, práce – ale také radost. Úžasný, plný život.
Kniha je strhující; prosté vyjadřování ladí s vyprávěním, a když se navíc dočtete, že je to literární zpracování skutečného života, dostane ještě další rozměr. Taková nezdolnost…
Odkazy:
KÖRNEROVÁ, Hana Marie. Heřmánkové údolí. Brno: Moravská Bastei MOBA, 2018. ISBN 978-80-243-8490-0.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.