Šumák uchopil příležitost za pačesy beze zbytku. Hned první hodinu nás nechal nastoupit a řekl: „Úkolem předmětu je naučit vás, že země nic nedá zadarmo. Proto se všichni budete lopotit ne podle svých schopností, ale podle mé potřeby. Kdo je slabý, má zde možnost zesílit. Omluvenky z tělocviku tudíž u mne neplatí.“ Pak vyskočil a dodal ještě nad zemí: „Když někoho přistihnu při zahálce, tak vyšumím!“

Nikdo se nezasmál. Všem nám bylo jasné, že je zle, neboť i veřejnou bezpečností stíhaný žák Čoudek, který školou pohrdal, zalomil rukama řka: „Pánové, je konec. Četl jsem v polepšovně Temno!“ Čoudkovo proroctví se vyplnilo. Šumák neváhal a upravil osnovy podle svého.

„První rok vás naučím,“ prohlásil, „jak vypadalo zemědělství za feudalismu. Proto v hodinách, ač mne to mrzí, budu více drábem, než učitelem. Hladíku, zde máš deset korun a skoč mi ke kováři pro bič za patnáct.“ „A pětikoruna?“ zamumlal vyzvaný. „Tu si nech od cesty!“

Zpitomělý Hladík políbil Šumákovi ruku a odešel směrem ke kovárně. Restaurace osmnáctého století byla dokonale připravena. Nebýt živého plotu, naskytl by se náhodnému chodci při pohledu do bývalé farské zahrady tento obraz. Malé postavičky feudálního lidu stály shrbeně nad brázdami a vykonávali uloženou robotu. Jedva se někdo pokusil narovnat hřbet, zasvištěl drábův bič. Několik uplakaných děvčat mlelo mezi kameny zrní. (Šumákovo hospodaření, str. 134)

a dalších 19 napsaných společně s Jiřím Krampolem. Povídky jsem si pamatoval jako vtipné, ale při čtení jednak chybí Šimkův hlasový projev, jednak je to poměrně monotónní. Také je vidět propad kvality, v pozdějších s Krampolem už to bylo kolikrát spíš na pozdvižené obočí než koutky úst. Posun od poměrně inteligentního slovního humoru k přízemně lidovému.

Pokud tedy povídky, asi bych doporučil audio verzi a omezit se na tvorbu Šimka s Grossmannem.

Zábavné jsou ale ilustrace Václava Kubáta, ať už malé, nebo – občas – celostránkové:

Odkazy: