Petr Šabach: Opilé banány (Wuwejův zápisník)

obálka Opilé banány Knihu tvoří vyprávění epizod a událostí, které navazují volně a spíš chronologicky, je to taková kronika. Vypravěč mluví o sobě, svém otčímovi alkoholiku Béďovi, jeho příteli sochaři Fáberovi, ale především o tom, co prováděli jako trojice svérázných kamarádů.

No, zkusím vám představit svý kámoše. Myslím tím hlavní dva. Totiž Honzu Břečku, kterýmu se říkalo zásadně příjmením („Drž hubu, Břečko!“), a hluchoněmýho Víťu (tomu ste o držení huby říkat nemuseli). Vydával prapodivný zvuky, kterejm sme se za nějakou dobu naučili rozumět. Honza Břečka se mnou chodil do třídy (spíš nechodil, stejně jako já) a byli sme jako bratři, i když naši rodiče se navzájem v lásce moc neměli. Viděli neradi, že se spolu taháme, ale nikdy se neodvážili nám v tom zabránit. Hlavně paní Břečková se chovala zvláštně. „Honzíku! Máš tu návštěvu!“ Chápete to? Já přídu za kámošem, kterej žije o patro vejš už nejmíň deset let, a ona: „Návštěvu!“ No nic… Hluchoněmej Víťa bydlel přes ulici a jednou před mnoha lety nás s Břečkou zmlátil tak, že sme zůstali ležet na chodníku a nemohli se pohnout. A on stál tenkrát nad náma (byl skoro dva metry vysokej a měl strašnou sílu) a dělal to svoje „Hů, hů!“, protože na nás byl vážně nasranej, ale když viděl, že sme úplně vyřízený, tak dostal strach a začal si nás udobřovat. Pleskal nás po tvářích, smál se na nás a snažil se o „Hů, hů“, který by znělo přátelsky.

Vypráví o tom, jak pojali plán vydat se k moři a jak se na to připravovali „půjčováním“ auta, jak zkoušeli dělat černé taxikáře, jak jezdili vlakem bez jízdenky a co se jim tam přihodilo, a jak je jedno dobrodružství vysekalo z jiného průšvihu. Objeví se tam také Daniela, které hlavní hrdina říká Dálava a zamiluje se do ní. A nakonec to dopadne, tak jak má.

To mi vůbec nesedlo a vlastně mi otázku, proč je (byl) Šabach tak oblíbený, vůbec neobjasnilo. Aspoň že ty filmy podle jeho předloh jsou kvalitní a kultovní (podle této je – i když velmi volně – natočené Pupendo).

Je to takové zoufalé a beznadějné, mladí dělají hovadiny, plácají se v životě, a staří – jsou ještě horší. Opilecký otčím, pokrytecký soudruh Rozhoň, …

Jasně, je to šeď normalizace, a kdo trochu chce, poselství tam uvidí – mladistvé nerozvážné rebelství u Břečky, konflikt mezi touhou po svobodě a obavami u vypravěče, ohýbání hřbetu, kariéru díky kolaborování, marný vzdor odpůrců režimu, úniky k alkoholu.

„Já sem prostě zoufalá z toho, že žijem furt jen z ruky do huby…“ vysíleně vzdychla máma. „Copak je tohle život…?“

(… )

Sou na tom snad mý kámoši ze spořádanejch rodin líp? Pokud vím, tak se vožíraj se stejnou chutí jako já. Každej toho má plný zuby, jak se zdá, ale proč? Kam se furt skovává malej Aleš? Před čím utíká?“ Aleš… Často sem ho z okna pozoroval, jak tahá na špagátě to svý prkýnko, co mělo představovat loď, ale to možná zase jen v mejch představách, co já vím, co znamenalo pro něj? I když je fakt, že hřebík, kterej do něj zatlouk, moh bejt stožár a kus novin na něm mohla bejt plachta. Koukal sem na něho a přemejšlel, kam má namířeno. Kráčel s tím svým prkýnkem vždycky směrem nahoru. To by bylo v pořádku. To se mi zdálo bejt správný. Myslím jako stoupat k obzoru, protože někde tam by to mohlo bejt. Jenže potíž spočívala v tom, že se jen málokdy dostal přes zlý kluky.

Literární styl mi připomíná Kdo chytá v žitě, ale já jsem více knih stylizovaných jako promluvu šestnáctiletého nečetl, takže to může také znamenat to, že je to stylizace podařená. Opravdu to tak mladě zní, včetně věcí, které jsou pro toto období důležité.

A ještě jedna věc mi uniká – anotace i komentáře lidí to považují za humoristickou knihu. Mně tam k smíchu nepřipadalo nic; je to vážné vyprávění, nanejvýš některé scény jsou trochu tragikomické.

Odkazy:

ŠABACH, Petr. Opilé banány. Praha: Paseka, 2011. ISBN 978-80-7432-155-9.

Petr Šabach: Opilé banány

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv