Druhý příběh je podobný; odehrál se o sedm let dříve. Tehdy clevelandské noviny vyhlásily soutěž o nejprůměrnější ženu, takovou, která by se shodovala s devíti rozměry „ideální“ ženy. Tu na základě měření definoval lékař Robert L. Dickinson, dokonce vytvořil sochu, nazvanou „Norma“. Výsledky byly překvapivé. Méně než 40 z 3864 soutěžících mělo shodu v pěti rozměrech, a ani vítězka Martha Skidmoreová se nepřiblížila všem devíti hodnotám.

Možná trváte na tom, že někteří lidé musí být průměrní, v rámci jednoduchého statistického truismu. Moje kniha vám ukáže, že i tato zdánlivě samozřejmá domněnka je hluboce chybná a měla by být zavržena.

Nejde o to, že by průměr nebyl nikdy užitečný. Průměry mají své místo. Pokud porovnáváte dvě rozdílné skupiny lidí, třeba při porovnání výkonu chilských pilotů s francouzskými, pak průměr může být užitečný. Ale v okamžiku, kdy potřebujete jednoho pilota, instalatéra nebo doktora z celé skupiny, v okamžiku, kdy potřebujete učit toto dítě nebo se rozhodujete, zda přijmout tohoto zaměstnance — v okamžiku, kdy potřebujete učinit rozhodnutí o jednotlivci — je průměr k ničemu. Vlastně hůř než k ničemu, protože vytváří iluzi vědění. A přitom průměr ve skutečnosti zakrývá to, co je na jednotlivci nejdůležitější. (Str. 17)

Po tomto motivačním úvodu se autor pustí do historie průměrování. První byl Quetelet, který vynalezl posuzování společnosti pomocí průměrů a každého jedince považoval za jakousi chybu, odchylku od ideálu (=průměru). To pěkně zapadlo do požadavků taylorismu, který věřil že existuje jediný správný způsob jak danou věc řešit a hledal pro něj patřičné standardizované jedince.

Stručná vyjádření, která se zdají být pravdivá, protože jsou zdánlivě založena na přímé matematice. Proto bylo průměrování dokonalou filozofií pro průmyslový věk, pro éru, kdy manažeři – ať už v podnicích nebo školách — potřebovali efektivní způsob, jak se probrat velkým množstvím lidí a vložit je do jejich řádných zásuvek v standardizovaném stratifikovaném systému. (Str. 72)

Školství nezůstalo pozadu, tam se sice pod vedením Thorndika odchylka od průměru nepovažovala za chybu (pokud byla nad průměrem), ale jako nástroj pro rozřazení. Zlom přišel až s Molenaarem, který rozpoznal fatální chybu v úvahách. Přestože například při výzkumech mozku byla pozorování v rozporu s představou průměrné podoby:

„Ukázalo se, že se paměťový systém každého člověka skládá z jedinečného nervového vzorce,“ vysvětlil mi Miller. „Avšak nejpřekvapivější bylo, že rozdíly ve vzorcích nebyly sotva patrné, ale naopak rozsáhlé.“

„Rozsáhlé“ rozdíly, které Miller objevil, se neomezují jen na slovní paměť. Byly objeveny také v rozličných studiích počínaje rozpoznáváním tváří a mentálních obrazů, přes procedurální učení a emocemi konče. Logické závěry se dají jen těžko ignorovat: pokud vytvoříte teorii o myšlení, vnímání či osobnosti založenou na průměrném mozku, pak pravděpodobně vytvoříte teorii, která se nedá aplikovat na nikoho. Vůdčí předpoklad několika desetiletí neurovědeckého výzkumu je nepodložený. Nic takového jako průměrný mozek neexistuje. (Str. 27)

V druhé části nazvané Principy individuality následuje rozbor a vysvětlení proč jsou všichni individuality a že schopnosti jsou „členité“. To je důležitý termín.

Byl přesvědčen, že mezi těmito schopnostmi objeví silné souvztažnosti. Ale místo toho objevil pravý opak. Nebyla mezi nimi prakticky žádná korelace. Duševní schopnosti byly rozhodně členité.

Pro oddaného věřícího v ranking to nejhorší teprve přišlo. Cattell měřil i korelaci mezi známkami studentů a jejich výkonem v těchto duševních testech. Objevil mezi nimi velmi slabé souvztažnosti. A nejen to! Dokonce i souvztažnosti mezi známkami studentů v rozdílných třídách byly nízké. (Str. 93)

Zrovna tak se nedá snadno říct, jaký psychologický typ někdo je (extrovert nebo introvert), mnohem více to závisí na situaci. Princip kontextu.

A konečně ve třetí části Věk jednotlivců na příkladech tří společností ukazuje, jak individualismus může fungovat ve firmách a také ja by mělo vypadat vzdělávání, respektující jednotlivce a jejich vlastní cesty.

Jak jsem psal na začátku, mimořádná kniha a hlavně hodně překvapivých informací a souvislostí. Rozhodně doporučuji.

Odkazy: