Hlavní hrdinka Lenka Křížová studuje vysokou školu, bydlí s kamarádkou Debí, občas to trochu přehání s pařením i známostmi na jednu noc. A také je nepřiznaná meta se schopností měnit podobu, tedy „mimik“. Občas vypomůže Debí, ale dává si velký pozor, aby se o jejích schopnostech nikdo nedozvěděl. Nechce trávit zbytek života pod dozorem.

Jenže pak se objeví někdo, kdo o ní ví první poslední. Kdo ji pronásleduje, stalkuje, žádá o schůzku a posleze čím dál víc přitvrzuje.

Zpočátku jsem měl trochu potíže do děje nastoupit. Problémy se zkouškami, učení se na ně, paření v klubech, kocoviny a tak dále už jsou mi poněkud vzdálené a vlastně mě to moc nebavilo. U čtení mě ale udržely chytré úvahy. O tom, že metajedinci nejsou superhrdiny a proč; jak se vypořádat s pozorností

„No,“ zamumlá nakonec Pořízek, „pokud si takhle opravdu připadáte — a máte zájem o rady od někoho, kdo ani nedokáže napsat esemesku na těch vašich mobilech s displejema…“

Uteče mi rychlej úšklebek.

„…potom… víte, myslím, že nemá cenu ze sebe dělat nic, co nejste. Lidi vás stejně vždycky uvidí takovou, jakou chtějí oni. Jsou moc líní na to, aby viděli cokoli jiného.“ Pokrčí ramenama. „Trvalo to léta, než jsem mohl vyjít ven na zahradu vlastního domu bez zástupů fotografů za plotem. Dostával jsem pozvánky na galavečery, nabízeli mi vlastní televizní show, zacházeli se mnou jako s nějakým supermanem… A čím víc jsem se tomu snažil vzdorovat, tím víc jsem jen přiléval olej do ohně. Nejlepší rozhodnutí mýho života? Vykašlat se na to. Trvalo to pár let, to ano, ale teď, když si svět konečně zvyknul… Mám klid. Jsem stále šťastně ženatý a dělám taxikáře svému synovi, který mě nenávidí za to, že jsem odmítl být slavnou celebritou.“ Uhne stranou dalšímu chlapci (z jehož výrazu tváře bylo možný usoudit, že si je až příliš jasně vědomej toho, že je řeč o něm). „Čas od času se mě sice stále ještě nějaká náhodná slečna v Praze zeptá, jestli do mě opravdu může narazit náklaďák,“ mrkne na mě, „ale vzato kolem a kolem, myslím, že takhle nějak by se věci měly mít, víte?“

Nepřímo zmiňované školní poznatky, třeba o hraní rolí

Docentka Štěrbová mi s nadzvednutým obočím pokyne, abych pokračovala.

„Podle Goffmana nejsou sociální interakce ničím jiným než konstrukcí dojmů,“ spustím. „Při každém setkání, v každém rozhovoru, si nasazujeme masky, které nás mají v očích druhých udělat tím, koho chceme, aby viděli. Někým, kdo si zaslouží jejich respekt, společenské uznání, přátelství, lásku nebo peníze. Nikdy k nikomu nejsme doopravdy upřímní. Jen neustále lžeme.“ Odhrnu si cizí vlasy z cizího obličeje. „Například já takhle normálně nevypadám. Ani nemluvím, ani se nechovám. Ale opravdu dneska potřebuju dostat aspoň trojku, takže… hraju divadlo.“

Kovářovi uteče pobavený uchechtnutí, na Štěrbovou ale moje přímost kdovíjakej dojem zjevně neudělala. „Nu, základní myšlenku bychom měli, co takhle si probrat i nějaké konkrétnější pojmy…“ Zalistuje Debíinou prací. „Třeba tady, o fasádě mluvíte úplně mi—“

„Fasáda je prostředí, které člověk konstruuje za účelem posílení dojmu,“ předeženu ji, než stihne přečíst něco z toho, co se Debí podařilo do seminárky vecpat. „Je to podpůrná kulisa, která má pomoci prodat kýženou image…“

A nemůžu nezmínit odbočky nazvané Fun fact, které zas tak moc fun nejsou. O rozvodovosti v ČR

Fun fact?

V roce 2017 skončilo rozvodem sedmačtyřicet procent sňatků. Průměrná dýlka takovýho manželství je necelejch třináct let. To jen pro představu, jakou pubertu má nejspíš polovina těch zatracenejch mileniálů za sebou a…

…no.

To teď není důležitý.

právech meta jedinců, o výzkumech na téma násilí na ženách:

Fun fact?

V roce 2015 zadala Amnesty International agentuře Focus výzkum na téma veřejnýho mínění o násilí na ženách. Je pravda, že tisícovka respondentů není zrovna moc, ale i tak je to něco, nad čím se mi nechce úplně mávnout rukou.

Výsledky toho výzkumu jsou totiž fascinující v tom nejhorší slova smyslu.

Otázkou, která ten výzkum proslavila, bylo, zda může bejt žena v tom kterým z nabízenejch scénářů spoluzodpovědná za to, že ji znásilnili. Víte co, třeba proto, že zrovna měla minisukni nebo si dala skleničku vína.

Třiašedesát procent respondentů na tu otázku odpovědělo kladně.

Když jsem to slyšela poprvý, myslela jsem si, že je to blbej fór.

Jazyk je současný, mladistvý, plný anglicismů – a zároveň s nadhledem a ironií. To je další velká výhoda knihy; přestože nejsem ta správná cílová skupina, dokázala mě forma oslovit. Také vyprávění očima ženské hrdinky je vemi uvěřitelné.

Ani stavba knihy není přímočará, často se něco děje v jiné časové rovině a čtenář musí dávat pozor, aby si zkontroloval, jestli je to současná Lenny a Debí, nebo jde o události z počátku jejich přátelství.

A ty dějové zlomy! Čekal jsem fantasy, přišel stalking a vydírání, a když jsem se s tím smířil, další zlom s rodinnou historií, pak se z toho vyklubala scéna až kingovská.

Recenze mluví o generačním impulsu pro fantasy, něco na tom asi bude. Nenásilně jsou do děje vpletená současná témata – role, feminismus, vztahy a rozvody, internet a sociální sítě, influenceři a hledání sebe sama, vypořádávání se světem…

Možná vím, co si teď myslíte.

My mileniálové jsme hrozný fňukny, co?

Vždyť to sakra máme tak strašně snadný.

Nezažili jsme války, totalitu ani komunismus. Nemuseli jsme v mrazu čekat ve frontě na banány. Nikdo nám nezakazuje odletět si na dovolenou na opačnou stranu světa. Žijem si svůj krásnej život plnej avokádovejch toustů a závislosti na smartphonech a všechno je růžový jak Rio de Janeiro filtr na storíčkách.

Tak jak je do prčic možný, že roční statistiky sebevražd náctiletejch jsou dneska nejvyšší od tý doby, co prvního zoufalce napadlo skočit z mostu? Jak je možný, že každá čtvrtá holka v Británii zažije symptomy klinický deprese dřív, než oslaví svoje čtrnáctý narozeniny, zatímco v Čechách se rok co rok tisíce mladejch holek pokoušej odnaučit strkat si po obědě prsty do krku, protože jim reklama na novou edici Victoria’s Secret řekla, že jsou moc tlustý?

Jak jinak si to vysvětlit než tím, že jsme narcistický drama queens s patologickou závislostí na pozornosti, když se přece kruci máme o tolik líp než kdokoli před náma? Když na rozdíl od nich máme svobodu?

Svobodu. Jo, tu máme.

Jsme k ní odsouzený.

To jsem mimochodem nevymyslela já. To vymyslel jeden pidlovokej vítěz Nobelovy ceny za literaturu, jehož jméno jste ale nejspíš stejně nikdy neslyšeli, protože dnešní doba nepovažuje humanitní vzdělání za relevantní, ale víte co, nikdo tu pravdu schovanou za frází odsouzeni ke svobodě nezakouší tak hořce jako my.

Všichni se pořád tvářej, jako bysme se narodili s návodem na život připnutým k pupeční šňůře. Zatímco ve skutečnosti jsme dostali krabici s poličkama z Ikey, ve který chybí polovina šroubků a manuál.

Ve výsledku vážně dobrá kniha!

Odkazy: