Tereza Dusová: Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku Kniha mě zaujala anotací; téma společné cesty a sblížení otce a syna, navíc nějaký ostrov, vypadalo zajímavě. Samozřejmě jsem se trochu obával, protože když jednomu moc času nezbývá, půjde asi o umírání, že. Příběh je ale příjemné překvapení – je vtipný, báječně se čte a přestože téma je nakonec opravdu vážné, není nijak patetický.

Hugo je tak trochu zoufalec. Vystudovaný scénárista, který se ale odmítá zabývat komercí, snaha prorazit napsáním skvělého románu mu také příliš nevychází. Tedy ono mu nejde hlavně to psaní. Vztah se Zuzanou je už také jenom rutina… a když se jednou nechá unést zbytečnou upřímností a udělá si pár poznámek o svém životě do své knihy, je na problémy zaděláno.

V ideálním světě se lidé dělí do čtyř skupin. Na lidi duchem velké a tělem malé, na ty tělem velké a malé duchem, na duševní i tělesné zakrslíky a na titány těla i ducha. Hugo nežije v ideálním světě. Dost možná nežije vůbec a je jen smyšlenou postavou, ale kdoví.

Ve skutečném světě si Hugo právě čte, co napsal, a přemýšlí, jestli je to na začátek dost dobrý. První věty musí chytnout, aby vás donutily číst dál, to je učili v prvním ročníku. Jak to není zajímavý, tak je to průser.

„Hele, to nedává smysl, cos napsal,“ ozve se Hugovi za zády Zuzana. Jsou spolu tak dlouho, že Hugo občas zapomíná, proč spolu vlastně jsou. Hlavně ve chvílích, jako je tahle.

„Uděláš mi kafe, miláčku? Seděl jsem nad tím celou noc.“ Není to pravda, do tří hrál WoWko a pak se litoval, ale mohlo by ji to na chvíli umlčet.

„Nad těmahle čtyřma větama, jo? To ses měl radši vyspat.“

Zuzana někdy dost nepříjemně připomíná Hugovu mámu. A pak, co může podržtaška z reklamky vědět o psaní?

To je mimochodem úplný začátek knihy – dobře napsané, že? Jako začátek je to skvělé, zaujme hned na poprvé. Ve svižném tempu se dostaneme až na oslavu tátových narozenin, kde to praskne. Táta je totiž nemocný. Situace se tragikomicky vyvine až k jeho partyzánskému útěku (spolu s Hugem) na rybářskou výpravu do Norska. Během ní nacházejí cestu k tomu k tomu, co si se svými životy počít.

„Máma se Zuzanou na tebe zaklekly, co?“

„Kdyby jenom ty dvě.“ Hugo se sveze na lavičku vedle něj. Čerstvý ranní vzduch mu nakonec dělá dobře a zase pomalu přichází k sobě. „Tati, já jsem se nikdy ani na moment nechtěl zabít,“ všimne si, že chce táta něco namítnout, a radši rychle pokračuje: „Sice se mi teď fakt hodně nedaří a vůbec netuším, co se sebou ani jestli se mnou Zuzana vydrží, ale zabít jsem se určitě nechtěl.“

„A vydrží, co by nevydržela.“

Hugo pokrčí rameny. „A na tenhle vejlet nás máma pustila jenom proto, že jsem Zuzaně slíbil, že tě tady zlomím k tý chemoterapii.“

Táta na něj překvapeně zamrká a pak se rozesměje. „Tak kvůli tomu tady chodíš jak tělo bez duše? A já myslel, že seš depresivní!“

„Nejsem, takže klidně můžeš přestat s tou ódou na život,“ usměje se na něj Hugo.

„Intrikánky jedny mizerný!“ přidá se táta k němu. „Takže jedna nasadila mě na tebe a druhá tebe na mě! No to jsme to, hergot, dopracovali!“ zahýká pobaveně.

„Viď. Jak je možný, že jsme si zrovna my dva našli takový sekernice?“ Podívá se na tátu, který se tomu zachechtá a spokojeně si pomlaskává.

„Tak to pochopitelně není náhoda. Já si to vysvětluju tak, že jenom opravdu silnej chlap vedle sebe ustojí silnou ženskou. Protože to je každodenní boj.“

Vtip a švih ale příběh neztrácí, i když na konci je to trochu smích skrze slzy. Určitě zkuste.

Odkazy:

DUSOVÁ, Tereza. Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN 978-80-271-4353-5.

Tereza Dusová: Zapomenutý ostrov někde v Pacifiku

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv