(...)
Víno a kytice bezu
Šeptají mrzáci od Verdunu „Jak ten čas letí“
A hudba vříská Masejézu
K nádraží šlapou
vojáci
malovaný děti
(...)
(Blues o malovaných dětech které prodali do zámoří, str. 51)

Protože odmítl umístěnku na učitelské místo v pohraničí, protloukal se v Praze všelijak a vystřídal mnoho různých zaměstnání, od pomocného dělníka přes vychovatele po lektora poezie v časopise Tvar.

Pokoj pro jednoho     Nad renesančním náměstím
se třepetá v bílých strunách
babího léta
hodina klekání inzerátů a vzpomínek
dávno zapomenutých
Z tuhých povlaků táhne
tisícerá člověčina
uspěchaných lásek a předtuch a horkých souchotinářských očí
podzimu který přijde
(...)
(První vycházka, str. 126)

Zemřel tragicky v necelých pětadvaceti letech na otravu oxidem uhelnatým; jeho básně vycházely až posmrtně. Byla to velká ztráta, uměl psát volným veršem i vázaným, a to zachycení obrazů! Gogh pořezaný sluncem:

(...)
A džez
je doktor který léčí
smutek a strach a jiné řezné rány
horkým železem lihem a solí
To je ta trubka
která ve tmě zajíkavě vypráví:
Bylo to v den kdy v Arles sváželi z polí
Vincent van Gogh pořezaný sluncem
z kavárny vyběh
celý krvavý
a zastavil se na malou chvíli
Počítal
kolik mu zbývá přátel a kolik let
Významné úsměvy "Vidíte? Je potrhlej šílí"
Ta chvíle stačila
Zhoupnul se svět
(...)
(Blues na památku Vladimíra Majakovského, Str. 23)

Básně jako písňové texty:

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?
(...)
(Báseň skoro jako vánoční pohlednice, str. 45)

A verše milostné

V očích luceren se leskne
vůně durmanu
a tvoje dlaně
svěží
jak vítr po ránu
se modlí s mými tu nejkrásnější
súru z koránu
(...)
(Až bude svítat, str. 43)

A pak je tu Půlnoční mše v dešti, absolutní vrchol sbírky. Fascinující téma i provedení, deštivá noc a v ní se básníkovi zjevují obrazy, krutosti, zoufalství i naděje lidstva, tak jak běžel tok času.

Noc.
Celá v černém.
Prší na neony.
Mám zplihlé vlasy, horkou mořskou tvář.
Svatozář
luceren velebně pluje kalužemi
a noc se otvírá
jak panoptikum, kterým procházejí
voskové podobizny
lidských osudů.
Portrét ženy nakreslený uhlem
na stěnu jeskyně,
vynález ohně,
první člověk zabitý nevinně,
naivní revolucionář narozený mezi pastýři,
básníci, vojevůdcové a šarlatáni, ohně s kacíři,
bída a smutek hrdinů, o kterých neví historie,
něžné madony z předměstí
Florencie
hlad, civilizace, starý sen o svobodě.
To vše je možno uvidět v noci, když prší,
v kalné vodě.
(...)
(Půlnoční mše v dešti, str. 128)

Tu jsem si četl několikrát dokola…

A ke sbírce se budu vracet.

Odkazy: