Každopádně podstatné je samotné vyprávění; to je ohromně zajímavé, od prvního ohledání místa činu až po psychologii zločinců.

Existuje způsob, jak takovým zabijačkám předejít?

Jeden ano. Nehádat se v kuchyni.

To je legrace?

Vypadá to tak, ale několik vražd v kuchyni jsme opravdu vyšetřovali. Přišel opilý muž domů, začal otravovat, kdy bude večeře, a žena při tom bohužel krájela cibuli. Kdyby klepala maso, vezme ho paličkou a on má možná otřes mozku. Pokud by ji otravoval při šití, maximálně mu vypíchne jehlou oko. Ale určitě by ho nezabila, zatímco s nožem v ruce ho bodla tak nešťastně, že na místě zemřel. Takže chcete-li se hádat s manželkou, nedělejte to v kuchyni. Vím, o čem mluvím.

Jak to myslíte?

Ne doslovně, ale jednoho takového chudáka jsem si zahrál při rekonstrukci. Je to případ, který jde trochu špatně přenést na papír, ale zkusím to. Manželka chystala večeři, partner přišel domů opilý, měl hlad a ona mu řekla, že musí chvíli počkat. Jak už seděl za stolem, vzal do ruky příbor a začal s ním o stůl bouchat. Takže jsem při rekonstrukci bouchal příborem a pachatelka povídá: „Bouchal víc.“ Tak jsem bouchal víc. „Ještě víc!“ Bouchal jsem, jak nejvíc jsem uměl, rámus byl až nesnesitelný, ona se podívala na vyšetřovatele, pak na mé a prohlásila: „No nezabili byste ho?“ (Str. 138)

Bavilo mě také, že – jak jsou zmíněné případy zfilmované a všechny jsem viděl – když se o nějakém případu zmínil, hned mi daný díl vyskočil a věděl jsem, o čem mluví.

Takže asi můžu doporučit.

Odkazy: