Sue Minns: Co jsou to spřízněné duše

Naše skupina nebo rodina duší je kolektiv, ve kterém má každá duše za úkol poznat všechny možné role. V každé inkarnaci proto duše svou roli změní, aby poznala určité téma ze všech možných úhlů. Součástí kolektivu jsou duše (nebo jen jedna určitá duše), s nimiž jste v silném spojení. Mnoho životů jste k sobě měli blízký vztah byli jste například rivalové, rodiče, milenci, velitelé, otroci nebo sourozenci a společně jste se jedním z témat zabývali. Získané zkušenosti vždy zhodnotí vaše rodina duší, která také rozhodne, jaké vědomosti a nové poznatky ohledně tématu je třeba získat v inkarnaci. Ne všichni z naší rodiny duší budou zde, na zemské půdě, přítomni ve stejnou dobu a někteří ze skupiny nebo rodiny duší nám budou bližší než ostatní. (Str. 33)

Jsou to naši blízcí, rodina, přátelé i nepřátelé, přinášejí témata – a s nimi i obtíže.

Spřízněnou duší je někdo – kdokoliv – s nímž jsme v silném spojení. Někdo, koho nemůžeme ignorovat, i kdybychom chtěli. V našem životě dokonce ani nemusí být fyzicky přítomen, ale přesto tahá za jakýsi neviditelný provázek uvnitř nás, a přestože jej nevidíme, je nám stále nablízku. Pokud tito lidé zůstanou v našich životech, ať hmatatelně nebo nehmatatelně, naše citová reakce na ně a myšlenky nebo sny o nich znamenají, že spojení naší a jejich duše stále trvá. Jejich úkolem, ať to sami vědí nebo ne, je něco nás naučit, a pokud pochopíme význam a účel jejich přítomnosti ve svém životě, budeme možná schopni vytrhnout si trn z paty. Spřízněné duše nejsou milující kamarádi. Naopak – jejich úkolem není podporovat příjemnou samolibost, ale provést nás ohnivými obručemi, testovat a zkoušet nás, … (Str. 11)

A podle autorky se nemají zaměňovat s představou dokonalého doplňku vlastní duše, její druhé poloviny, tzv. dvojplamene.

Mýtus o té pravé osobě a následném šťastném životu až do smrti je tak starý jako sama historie naší duše, a v lidských myslích proto došlo k záměně mezi spřízněnou duší a duševním dvojčetem neboli blíženeckým plamenem. Díky tomu lidé mylně očekávají, že nás spřízněná duše naplní tak, jak to dokáže pouze dvojče naší duše. Hluboko uvnitř totiž toužíme po sjednocení s druhou bytostí; příčinou této touhy je vzpomínka na dobu, kdy jsme existovali v jednotě a dokonalé harmonii se svým duševním dvojčetem. (Str. 49)

Ty sice existují, ale mohou se najít a vrátit k původní jednotě patrně jen v duchovní sféře.

Každá polovina kruhu si hluboko uvnitř pamatuje na tu rovnováhu a jednotu, v níž celá cesta začala. Díky této vzpomínce na dávnou dobu, kdy jsme existovali v úplné a naprosté harmonii s tím druhým, jinem našeho jangu, nebo naopak, si zachováváme naději na opětovný návrat k úplnému spojení. Představa o tom druhém je po takové době odloučení sice mlhavá, nicméně v naších myslích stále je. A právě tuto naději na opětovné sjednocení s naším duševním dvojčetem (neboli druhou polovinou), kterou si v sobě od narození neseme, hledáme ve svých spřízněných duších. (Str. 51)