Každá generace má své vlastní výzvy a úskalí, přes která se musí dostat. Není to jednoznačně tak, že jedna generace je na tom dobře a ta následující nikoli, že jedna generace je špatná, nevede svou existenci dobře, celkově degeneruje a nepodává dobré výkony, a že další generace je ideální a dobrá. Tak to rozhodně není. (Str. 37)

Každá vychází z jiných životních podmínek i kultury. Jedni zažili poválečný nedostatek, druzí viděli recesi v roce 2008, jedni zažívali tradiční rodinu, druzí vyrůstají v rozpadlých rodinách či v nedostatku komunikace, jedni zažívali nesvobodu, druzí nástup internetu a další v podstatě žijí online. Aby si dokázali porozumět, k tomu musí vynaložit nějaké úsilí.

Je třeba pustit staré, pak může přijít nové. Je třeba nastoupit cestu od individualismu ke spolupráci, k pravému společenství. Prospěje to všem bez ohledu na věk, vyžaduje to ale stavět na pokoře, úctě a upřímnosti. Pokud jsme schopni v pokoře uznat druhého, vytváříme opravdové společenství, ekosystém, který je zdravý. V něm se daří všem, ovšem musíme pustit staré, opustit uvažování v protikladech, že toto je špatné a toto ne. S novým přijde možnost vidět věci v přítomném okamžiku, bez souzení a předsudků. Předsudky zastiňují čisté vnímání vnější reality. Neustále dokola omílané soudy nepustí nikoho ze zajetí starého, nedovolí dojít k novému. Tím je zacloněna realita, je filtrována minulostí a soudy vytvořenými tím, kdo soudí. Tak se nikdy nedostaneme ze zajetí starých postojů. (Str. 200)

Pro takovou změnu autorka nabízí několik postupů, modely změny a podobně. Pouze povrchní změny firmám nepomůžou, lidi z nejmladší generace atmosféru poznají, chtějí opravdovost, soulad, rozvoj.

Vzájemně se poznat znamená ponořit se do kontextu, ve kterém generace vyrůstaly a do jakých podmínek se narodily. Definice generací je jen prostředek, nikoli cíl. Strauss-Howeova teorie generací přinesla detailní průzkum generací, jejich hodnot a způsobu života nikoli proto, abychom je začali nálepkovat, ale abychom je lépe poznali. Porozumět si napříč generacemi znamená odhodit hodnocení. Soudit a zvažovat je možné jen po tu nejnutnější dobu zkoumání, pak je nutné vyvodit závěry, postavit mosty a „škatulky” odložit. Nálepkovat stále dokola znamená zůstat rozdělení. K přemostění vede jedna cesta, kterou je pochopení a hledání společných bodů, společných charakteristik, na nichž můžeme stavět. Musíme využít veškerou schopnost přijetí skutečnosti, která byla odhalena, to znamená bořit hranice. Dokola opakovat definici znamená odtahovat se od skutečnosti, budovat hranice. (Str. 205)

V druhé části se pak věnuje i rodinám, v nichž se porozumění mezi generacemi učí každý, jejich velikostem, jejich minulosti, současnosti i budoucnosti.

Kniha je rozhodně zajímavá, tím soustředěním se na procházení změnou postojů k lidem, i když musím přiznat, že jsem občas trochu nechápal, co vlastně řeší a proč.

Čeká nás další krok: Podívat se na popsané, vzít si na pomoc tabulku generací z přílohy a najít styčné body pro jednotlivé generace. Propojit všechna poznaná fakta, otevřít srdce, hlavu a vůli a vyvodit si každý pro sebe závěry. To jsou jakési pilíře mostu. Teď zbývá jen vyklenout oblouky – odložit předsudky — oblouky se zaklenou most se spojí. (Str. 151)

Že by byl takový problém se v práci domluvit mezi generacemi? Moje zkušenost tomu úplně neodpovídá, jsme sice pravda poměrně homogenní, ale máme kolegy starší i mladší a jejich specifika znát a umět s nimi pracovat je věc automatická a nezbytná, a nikdo z toho vědu nedělá…

Zachyťme, co jsme se dozvěděli, co nás napadlo, co k nám přišlo z toho bezedného rezervoáru, o kterém také byla řeč. Nelekejme se žádného nápadu. Zachyťme jej.

Možná se nám pomalu vynořuje skutečnost, že nastane návrat k nějaké formě společného soužití – nelekejme se toho, bude to rozhodně v jiné podobě, než tomu bylo doposud. (Str. 188)

K potřebě zachycování nápadů na soužití jsem sice trochu skeptický, ale knihu doporučuji. Už kvůli zmíněným charakteristikám.

Odkazy: