Lukáš Marvan před lety opustil svůj tehdejší život a strávil půl roku na Srí Lance jako buddhistický mnich. Četl jsem kdysi jeho popis klášterního života (Mnich – Deník ctihodného Mantakusaly) a když jsem teď narazil na webu Městské knihovny v Praze na jeho sbírky básní, byl jsem na ně zvědavý. Propíše se v nich zkušenost mnicha a touha po osvobození? A jakým způsobem?
Všichni mají pravdu
a nejsou si jisti
a pravdu neznají
žijete a mluvíte jen pravdu
i když ji nikdo nevidí
máte ji
to je zoufalé a bolí to
(2007)
(str. 20)
Jsou silné a je v nich perspektiva pohledu skrz závoj. Ale také beznaděj a marnost (ano, samozřejmě, svět je iluze a vše pomine).
Jsou mrtví
jsou mrtví jako sníh nebo dech
jako zářivý půlměsíc
a jejich těla se vznášejí nad krajinou
jsou mrtví
a nevědí o tom
jenom ten pohled dolů
jenom ty stromy v lesním shromáždění
ve větru hýbou korunami
jako nedočkaví lidé
jsou mrtví
kdesi na cestě kterou si už nepamatují
jsou mrtví a zvolna to poznávají
(2009)
(Str. 22)
Básně jsou dobré na doplnění obrazu, ale fanoušek se ze mě asi nestane. Víc jsem zvědavý na autorovu prózu Záblesky svobody, reflexi deseti let po Mnichovi. Teprve po návratu do běžného života se ukáže, co se hledající naučil…
Odkazy:
MARVAN, Lukáš. Deník Avatára. Praha: Městská knihovna v Praze, 2021. ISBN 978-80-274-1905-0.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.