Autor vychází ze základní myšlenky, že realita je rozprostřené vnímající uvědomění, které je zdrojem jak našeho vědomí, tak celého vesmíru. Na základě toho buduje pomocí konceptů vědy, psychologie i mytologie komplexní systém cesty životem. Radí jak se na tok událostí spolehnout, jak spontánně nalézat optimální cestu životem… Největším zdrojem inspirace jsou mu pak šamanismus podle Castanedy, fyzika a taoismus, jak ukazuje podtitul Učení dona Juana, Richarda Feynmana a Lao-c'
.
Vnímající uvědomění je půdou či základní rovinou veškeré zkušenosti. Zjevuje se jako tao, které nelze popsat, a poté jako tendence — k pohybu po určitých cestách a v určitých směrech — které již lze slovně vyjádřit. Vnímající uvědomění se projevuje ve fyzice jako kvantové vlny nebo částice, které vznikají „z ničeho". Mýty i matematika předpokládají, že tyto vlny samy sebe „obtěžují" a vytvářejí tlak uvědomění — který fyzikové nazývají Casimirovou silou. V mnoha ohledech je fyzika výstižnou metaforou psychologie, právě tak jako matematika může být metaforou struktur a dějů mýtů. (Str. 43)
Je to další z pokusů spojit duchovno několika směrů s kvantovou fyzikou. A protože ty věci nic moc společného nemají, musí se spolehnout na analogie, metafory, podobnosti, sympatetickou magii – zkrátka myšlení magické a symbolické (není divu, autor je jungián).
Opusťme nyní zrcadla a vakuum. Vyprázdněte svoji mysl a představte si, že rezonujete se svým nejhlubším já. Casimirova síla ničeho, která však vytváří měřitelný tlak, se stává metaforou tlaku nebo síly vznikající, když s vyprázdněnou myslí rezonujeme se svým nejhlubším já. Když je naše běžná mysl uvolněná a ve stavu, kdy vnímáme i nejjemnější podněty, můžeme zjistit, že uvědomění není pouze učitelem, ale také somatickou silou pokoušející se námi pohnout. Znáte to: čas od času vás v noci během spánku sen doslova vytlačí v určitém směru z postele. Každý ví, že jakmile něco vnímáme nebo víme, to něco námi často hýbe nebo lechtá nebo nás otravuje, a tím nás tlačí vpřed. Po staletí lidé meditovali, aby se otevřeli své spontánní kreativitě. Svým způsobem je Casimirova síla ničeho jednoduše jinou formou kreativní síly, kterou vnímáme při meditaci.
Podobně jako zrcadla umístěná ve vakuu připomínají sebereflektující uvědomění, tak Casimirova síla může sloužit jako metafora vzruchů a drobných tlaků, které jsou v našem vesmíru vždy přítomné. Tyto nepatrné tlaky nazývám silou ticha nebo silou uvědomění. (Str. 39)
S věkem jsem čím dál skeptičtější (ačkoliv to, že fyzika je metaforou, by pro mě bylo nejspíš silné kafe kdykoliv) a přínos těchto her, spekulací a vznosných konstrukcí vidím jako mizivý. Proč si plnit mysl tímhle, když jsou mnohem užitečnější knihy a postupy v obou oblastech? Raději ke zdroji, pročíst si kvantovou fyziku nebo něco z šamanismu, a sám spatřit, že se nepřekrývají.
Mindell to navíc míchá neuvěřitelným způsobem; například si máme nakreslit své běžné prožitky, dát jim směr, vzpomenout si na poslední sen, identifikovat také směr (ano, fyzický, v prostoru, procházením se), a oba vektory superponovat do souhrnu neboli „velkého U“, což má být… asi navigační ukazatel. Víc nevím, tady jsem se čtením končil, po cca 50 stránkách.
Odkazy:
MINDELL, Arnold. Psychologie životní cesty. Brno: Emitos, 2009. ISBN 978-80-87171-11-0.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.