Přes den zněla bodrá budovatelská hudba, v jejímž rytmu pochodovaly symbolicky i doopravdy četné oddíly sovětských občanů v radostném opojení úspěchy socialistického státu v čele se soudruhem Stalinem, jehož moudrost byla vysoko nad jejich chápání.

Po setmění se v bytech krčily miliony vystrašených bytostí. V některých domech vypínali na noc výtah, protože obyvatelé bytů neměli nervy neustále poslouchat, ve kterém patře zdviž zastaví a komu začne bouchat na dveře komando tajných z hrozivého vnitra, které se tehdy jmenovalo NKVD. Stalin uvrhl zemi do stavu dokonalé paralýzy. Nikdo totiž nemohl tušit, jestli si nepřijdou pro něj a jestli pak nezmizí navždy v útrobách mučíren nebo v lágrech patřících do systému Gulagu. Neexistoval jediný rozumný klíč, podle kterého stalinští opričnici zatýkali a zabíjeli. (Str. 71)

Jak je země rozštěpená a sycená propagandou, jak snadno režim ve svých obyčejných služebnících pěstuje a udržuje nenávist (díky níž se pak nebojí zasahovat proti demonstrantům)

Nenávist k zazobaným, příliš chytrým obyvatelům velkých měst, především těch dvou hlavních, Moskvy a Petrohradu, nenávist, které říkali jeho dědové a pradědové třídní a ke které je nabádali bolševici jako k hlavní červené niti, která má vinout jejich životem, a pak všechno udělají správně, jak si to přeje Strana, která ví, co je pokrok a co musí dělat každý, aby bylo líp… To byl jeden hnací motor.

Druhým hnacím motorem byl sen takového tuctového člověka. Aby měl pořád tohle dobře placené, i když buzerací velitelů kořeněné, ale přece jen stabilní zaměstnání, aby se postupně vypracoval, aby měl to auto a ty ženské a jednou se i oženil s nějakou vhodnou partií, aby měl byt, kde by mohli bydlet, aby měli i ty haranty, jak to mají všichni normální lidi, a pak aby ve čtyřiceti mohl jít do penze, která bude panečku solidní, a jestli ještě bude zdravý, a proč by vlastně ve čtyřiceti nebyl, tak si přivydělá, balík tedy mít nebude, ale bude mít dost na spokojený život obyčejného chlapa…

Kdo mu chce tenhle křišťálový sen rozbít? Kdo chodí do ulic křičet proti státu, aby narušil stabilitu, která konečně v Rusku zavládla zásluhou Vladimira Vladimiroviče Putina? Kdo? Ano, oni! Ti nechutně zazobaní, nechutně povýšení, protože prý chytří, ti, kteří nenávidí prostý pracující lid! Inteligenti! Studenti! Buzeranti a lesby! Nepřátelé Ruska řízení ze západních centrál CIA a jiných Sorosů! Politruk to říkal jasně! (Str. 83)

Tohle jeden z příkladů, ale velmi barvitý. Rozdělení na dva nesouměřitelné světy se podle některých táhne už od epochy cara Petra Velikého.

Pivovarov citoval ruského historika Vasilije Ključevského (1841—1911), že z Petrovy epochy nevzešly dvě souběžné historické formace, ale dva útvary, které si byly navzájem nepřátelské a byly odsouzeny k vzájemné likvidaci. Po Petrovi se v Rusku ustavily podle Pivovarova „dvě naprosto odlišné subkultury, které si navzájem absolutně nerozuměly. Jedna subkultura byla tradiční, moskevská, archaická, která obsahovala převážnou masu obyvatelstva, především rolnictvo, ale nejen jej. Druhá subkultura byla poevropštěná. A to byl ten rozkol”. (Str. 165)

Velká města jsou progresivní, jako všude, ale většina obyvatel je mimo ně, na venkově.

Tam chápání politiky a společnosti jako celku zamrzlo v sovětských dobách.

„Téměř dvě třetiny obyvatelstva země tvoří obyvatelé malých obcí a venkova čili chudí, depresivní a konzervativní lidé, kteří jsou orientovaní na mytologizovanou sovětskou minulost, lidé, kteří slyší na demagogii státního paternalismu. Právě tyto kategorie obyvatelstva tvoří sociální základ putinského režimu, jsou adresáty jeho ideologie a propagandy.”

Gudkov však jde dál a poznamenává, že ani ruská mládež nesympatizuje s liberalismem. S odvoláním na průzkumy Levada Centru v letech 2018 a 2020 uvádí: „Viditelné změny komunikačních, spotřebních a behaviorálních praktik mládeže nezpůsobují v jejím vědomí změnu kolektivních ideologických a normativních představ (protizápadní zatrpklost, Stalinova velikost, státní paternalismus, idealizace života v SSSR, imperiální nálady), politických pozic ani strategií adaptace. Rozdíly mezi mládeží a dospělými jsou, ale jsou jen minimální a mají fázovou socializační povahu, časem postupně mizí.” (Str. 181)

Jestliže u nás byl odliv inteligence jen v několika vlnách, pak v Rusku je to systematický tok už sto let. Koho nevyvraždili, neposlali do gulagu nebo neutekl, toho smetl pád SSSR. Vskutku; zatímco u nás revoluce znamenala svobodu, naději a budoucnost, v Rusku…

Nejhůře poničil pád reálného socialismu to nejcennější, co SSSR a později Rusko mělo. Nejlepší mozky zůstaly bez práce, a to nejen v umění, ale také ve vědě a výzkumu. Začala masová emigrace, v níž se bok po boku ocitli ti, kteří utíkali buď před smrtí hlady, nebo před chozením po ulicích, na nichž je mohli kdykoli bezdůvodně zavraždit, anebo proto, že nechtěli, aby jejich děti padly za oběť bujícímu nacionalismu. Zbytky ruské inteligence v Rusku živořily a přežívaly ve státě, který si rozporcovali oligarchové a bandité.

Devadesátá léta byla obdobím, kdy umřela předchozí morálka a nová se zrodila bud v podobě souboru pravidel podsvětí (rusky poňatija, vyznává ji také Putin), nebo jako kodex divokého a krutého kapitalismu bez sebemenších sociálních či lidských vlastností, anebo jako filozofie pocházející z gulagu: Ty chcípneš dnes, ale já až zítra — a než chcípnu, musím za každou cenu a bez jakýchkoli zábran nahrabat co nejvíce, abych to mohl nechat svým dětem (pokud je nezavraždí také). (Str. 163)

A na velký obrat to nevypadá, resp. ano, ale je to obrat k centralizaci moci, rozhodování, carismu a všemocném státu (teorie Borise Akunina mě hodně zaujala). Je to opravdu ztracené…

Kniha se čte sama, i když z některých popisů teroru a týrání mi bylo nevolno. Obzvlášť když jsem si představil, že bych v takovém státě žil a neměl jak utéct… Šílené, kam až může vést rozštěpení společnosti.

Čistě za mě by mohlo být příkladů méně a teoriím a pokusům o výklad dát větší prostor, ale to je jen úhel pohledu a možná by tím utrpěla čtivost. Tak jako tak, rozhodně doporučuji.

Odkazy: