Podtitul
Proč stárneme a proč už nemusíme
mluví jasně. David Sinclair se několik desítek let zabývá výzkumem podstaty stárnutí a prostředků, kterými je potlačit, a jeho objevy jsou ohromující. Zdá se totiž, že stárnutí není nevyhnutelné (tedy v té míře, jaké čelíme dnes) a že by se v podstatě dalo považovat za nemoc. Jde o narušení opravných mechanismů genomu buněk, takzvaných sirtuinů.
V organismech savců se sirtuiny kromě řízení plodnosti (o což se starají pořád) chopily také řady dalších úloh. Odstraňují acetylové skupiny ze stovek proteinů v buňce: nejen histonů, ale také proteinů řídících dělení buněk, jejich přežití, opravy DNA, záněty, metabolismus glukózy, mitochondrie a spoustu dalšího.
Dospěl jsem k závěru, že sirtuiny lze považovat za takové velitele pestrého záchranného týmu složeného z celé řady rozmanitých specializovaných jednotek, jež mají na starosti stabilitu DNA, její opravy, funkční schopnost buněk, metabolismus a mezibuněčnou komunikaci. (Str. 63)
A jak dochází k narušení mechanismu? Přetížení by sirtuiny zvládly, horší je ale jejich pohyb po genomu.
Co může způsobit tolik nouzových stavů? Poškození DNA. A co je jeho příčinou? Hlavním viníkem se postupem času stává sám život. Škodlivé chemikálie, záření, dokonce i běžné kopírování DNA. Všechny tyto věci jsme si zvykli považovat za příčiny stárnutí. V našem navyklém způsobu uvažování bychom však měli učinit nepatrnou, ale významnou změnu. Nejde ani tak o to, že by sirtuiny byly přetížené (… ). Každý den se ale stane, že některé sirtuiny a jejich spolupracovníci řídící epigenom nedokážou po odvolání do akce najít cestu zpět ke svým původním genům. (Str. 64)
A v tom je háček, protože
Kdekoli se epigenetické faktory vzdálí od genomu, aby se vypořádaly s poškozením, zapnou se geny, které mají být vypnuté, a naopak. Kdekoli na genomu se tyto faktory zastaví, dělají to samé. Epigenom se tak začne měnit způsobem, jenž při našem narození rozhodně nebyl v plánu.
Buňky ztrácejí identitu a přestávají správně fungovat. Zavládne chaos. A ten se zhmotní do podoby stárnutí. Jedná se o epigenetický šum, tvořící jádro naší teorie. (Str. 64)
Kniha pokračuje popisem mechanismu fungování sirtuinů
Jako dobrý příklad nám může posloužit lidský sirtuin SIRT1. Do přesných vibrujících jamek na tomto sirtuinu se chytí současně molekula NAD a protein, z něhož se má odstranit acetylová skupina, například histon či FOXO3. Obě polapené molekuly do sebe okamžitě zapadnou a SIRT1 je vzápětí odtrhne v jiném místě. Jako vedlejší produkt vznikne vitamín B3 a acetylovaná adenin ribóza. Ty se opět recyklují na NAS.
Důležitější je ale skutečnost, že z cílového proteinu byla odstraněna acetylová skupina, která ho držela na uzdě. Nyní může histon pevněji sbalit DNA, aby umlčel geny, a FOXO3 se zbaví okovů, takže může spustit mechanismus ochranných genů. (Str. 129)
Popisuje experimenty na ověření teorie, průkazné nálezy a samozřejmě hledá látky, které do celého řetězce umí vstoupit.
Následuje pohled do budoucnosti – kam výzkumy směřují a co všechno bychom mohli získat. Tady se úvahy trochu rozvětví i do dalších oblastí; do ekonomiky, kultury, nebo ekologie. Je to logické, protože pokud by lidé mohli žít o několik desítek let déle, mohou a musí se soustředit také na kvalitu takového života.
Čtení je to fascinující; dozvíte se opravdu hodně o příčinách, mechanismech a možnostech jak předcházet stárnutí. A v neposlední řadě se autor podělí i o přehled věcí, které pro dlouhý život dělá on sám – jak sportuje, čemu se vystavuje a čemu ne a jaké potravní doplňky bere. Můžete se tedy inspirovat a dělat pokus s dlouhověkostí sami na sobě…
Odkazy:
SINCLAIR, David, LAPLANTE, Matthew. Konec stárnutí. Brno: Jan Melvil Publishing, 2020. ISBN 978-80-7555-109-2.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.