Tabu porážky a konzumace skotu může být podobným produktem přirozeného výběru jako malá těla a výjimečné rekuperační schopnosti krav zebu. Během sucha a hladomoru jsou farmáři ve vážném pokušení prodat svůj dobytek nebo ho zabít. Ti, kteří pokušení podlehnou, si zpečetí osud, protože i když přežijí sucha, ve chvíli, kdy přijde déšť, nebudou schopni zorat svá pole. Ještě přesněji: Masivní porážka dobytka pod nátlakem hladomoru vytváří mnohem větší hrozbu pro celkové blaho než nesprávné odhady některých farmářů týkající se užitečnosti jejich zvířat během normálních období. Zdá se pravděpodobné, že pocit nevýslovného rouhání vyvolaný porážkou krávy má své kořeny ve svíravém rozporu mezi bezprostředními potřebami a dlouhodobými podmínkami přežití. Láska ke krávě a posvátné doktríny ochraňují farmáře před kalkulací, která je „racionální“ pouze z krátkodobého hlediska. (Str. 27)

zákaz pojídání vepřového v arabském světě a naopak význam prasat v některých domorodých kulturách; smysl primitivní války,

Přírodní národy válčí, protože postrádají řešení jistých problémů – alternativní řešení, která by zahrnovala méně utrpení a předčasných úmrtí. (Str. 56)

zákulisí napohled nesmyslného plýtvání při potlači, očekávání domorodců v cargo kultech. Podívá se i na mesiášské nálady v době kolem narození Ježíše Krista:

Abychom to shrnuli: V období mezi lety 40 př. Kr. a 73 po Kr. zmiňuje Josephus nejméně pět židovských válčících mesiášů (což nezahrnuje Ježíše ani Jana Křtitele). Byli to: Athrongaeus, Theudas, anonymní „darebák“ popravený Felixem, židovsko-egyptský „falešný prorok“ a Menachem. Ale Josephus se opakovaně zmiňuje o dalších mesiáších či prorocích mesiášů, zde se však neobtěžuje s jejich popisem nebo pojmenováním. (… ) Jinými slovy, v čase Ježíše bylo v Palestině stejné množství mesiášů, jako je dneska proroků cargo kultů v jižním Tichomoří. (Str. 134)

a působení Jana Křtitele:

Nepokouším se odhadnout, co se Janu Křtiteli honilo hlavou, ale nejstarší kontext, v jehož rámci by mělo být jeho chování posuzováno, nemůže být kontextem náboženství, které se ještě ani nezrodilo. O jeho výpovědích a činech mohu smýšlet pouze v souvislosti s valícími se masami ubohých zaprášených poutníků, vzbouřenců, neplatičů daní a zlodějů, již stojí po kolena v řece Jordán, spalováni neuhasitelnou nenávistí vůči herodiánským tyranům, loutkovým kněžím, arogantním římským guvernérům a pohanským vojákům pšoukajícím na svatých místech. (Str. 141)

Pokračuje čarodějnicemi, košťaty a sabaty, inkvizitorským šílením a vše zakončuje Návratem čarodějnice, tedy současnou (tehdejší) renesancí přírodního duchovna (Carlos Castaneda) – a kritikou jeho i jemu podobných.

Zajímavost témat svádí k tomu vybírat si a číst na přeskáčku jednotlivé kapitoly, ale autor to nedoporučuje a má pravdu – protože často u následujících kapitol využívá jako podklad závěry těch předchozích. Kupříkladu u cargo kultů spoléhá na vysvětlení chování „bigmenů“. Mimochodem zrovna ty cargo kulty, v IT je to poměrně oblíbená metafora, zpropagovaná jako „korporátní hra“, ale cargo kultů byla spousta a mají racionální jádro. Očekávání carga ostatně hrálo roli i v někdy překvapivých konverzích domorodých kmenů na křesťanství – a zklamání z nepřicházejícího blahobytu zase v následných vzpourách.

Hádanky kultury se pohledem kulturního materialismu opravdu daří vysvětlit – ale už během čtení cítíte, že to není (a nemůže být) celá pravda. Že faktorů, které brání hinduistům jíst krávy a židům a muslimům prasata, bude víc než jen potenciální rozvrat hospodářství. Pozdější kapitoly, jako čarodějnictví, jsou trochu přitažené za vlasy

Situace vyžaduje, abychom se neptali, proč byli inkvizitoři posedlí zničením čarodějnictví, ale spíš abychom se ptali, proč byli tak posedlí jeho vytvářením. Bez ohledu na to, co měli oni sami nebo jejich oběti v úmyslu, nevyhnutelným efektem inkvizičního systému byla snaha o to, aby bylo čarodějnictví uvěřitelnější a a by tak bylo možné zvýšit počet obvinění z něj. (Str. 177)

a Castaneda – to si spíš jen vyřizoval účty a vyjadřoval svoji nechuť.

Uplatnění názorové svobody v laboratoři by mohlo představovat pouze dočasnou obtíž do doby, než by byly zuhelnatělé zbytky experimentátorů s nadpřirozenem odmeteny spolu se sutí, již stvořili. Bohužel obskurantismus aplikovaný na různé životní styly nemá sebedestruktivní sklony. (Str. 190)

Nic to ale nemění na hromadě informací, které si z knihy odnesete, a na jednom – konzistentním – výkladu, jak by to mohlo být. Kniha je také opatřená komentářem Martina Soukupa a Martina Heřmanského, který vám poskytne výborný úvod – shrne Harrisova východiska, upozorní na slabá místa, vysvětlí přínosy.

Odkazy: