Následně je ovšem potřeba, aby se dotyčný vydal na cestu změny. Není tedy pro každého, protože někomu víc vyhovuje jít si k lékaři pro léky. (Str. 58)

Kniha začíná souvislostí zdraví, nemocí a duše, tedy kapitolou Život jako cesta k naší duši. Předurčení, nalinkování osudu bez ohledu na individualitu, to se týká téměř každého člověka, a Jan Vojáček s tím má dost vlastních zkušeností. V jeho lékařské rodině se vždy sportovalo, a tak ho ani nenapadlo, že by něco mohlo být jinak. Vyrostl z něj vrcholový sportovec, ale vnitřní povinnost a snaha dostát závazkům stoprocentně ho velmi brzo začala ničit. Na stres a počínající onemocnění naštěstí zareagoval úspěšně, karmické prázdniny ho z toho dokázaly vytrhnout – na nějaký čas, než do toho vlaku zase začal naskakovat.

Od toho už řeč plynule pokračuje – intuice, stresové faktory a jejich vliv na zdraví, funkční medicína jako renesance moderní západní medicíny, digitální svět a odcizení, mít se rád, autoimunitní choroby, epigenetika, a tak dále a tak dále. Text je vlastně jeden dlouhý rozhovor, ptá se novinářka Věra Keilová, ale spíš jen nadhazuje, otázky tvoří osnovu nebo kostru. To hlavní jsou pochopitelně odpovědi.

Proti obsahu nemůžu nic namítat, zapadá do informací, které jsem už nasbíral jinde (mikrobiom, psychosomatika, … ), trochu mi ale vadil jazyk. Spousta pojmů na rozhraní s ezo („programy“, „být v hlavě“, „v dogmatu“), všechno takové aktivní a přitom klišovité („práce na sobě“, „maximálně důvěřuji“, „osobně“, „z mého úhlu pohledu“).

Zpočátku to pro mě bylo náročné hlavně v tom, že jsem teprve sbíral zkušenosti, ale protože mě to bavilo a byla to moje vášeň, rozjelo se to. Stále jsem přitom sledoval mnoho dalších informací, které se objevily, takže to bylo – a stále je – zároveň i velké dobrodružství. (Str. 61)

Na základě toho, co se jednou odehrálo v mojí ordinaci, jsem si ale mohl uvědomit, že moje sebehodnota, sebeuvědomění a sebeláska ještě nejsou ideální, ale k určitému posunu už došlo. Díky této situaci jsem zachytil svůj mentální vzorec a program, a tím jsem měl možnosti se z něj dostat, takže mě postupně přestává ovládat. (Str. 136)