Wuwejův zápisník

Richard Feynman: To nemyslíte vážně, pane Feynmane!

04.06.2020 20:46, Wu | knihy | komentáře -

obálka To nemyslíte vážně, pane Feynmane!Richard Feynman byl fyzik, podílel se na projektu Manhattan, získal Nobelovu cenu, zabýval se popularizací vědy – ale byl také mužem mnoha tváří a dovedností. Pro zábavu a ze zvědavosti se naučil otevírat zámky a trezory paklíčem i sociálním inženýrstvím; naučil se kreslit tak, že mu za kresby platili; hrál v sambové kapele… komplexní osobnost.

To nejúžasnější na něm ovšem byla zvědavost, hravost a snaha pochopit, jak věci fungují. Nejen věci, prostě všechno – jazyky, lidé, pravidla, vtipy, rébusy i to, co se učí:

Chvilku jsem o tom uvažoval, načež jsem řekl: „Samozřejmě že jo. Jsou to velice speciální křivky. Dávejte bacha, ukážu vám to!“ Vzal jsem do ruky svoje křivítko a pomalu ho natáčel. „Křivítko je zkonstruovaný tak, že nejnižší bod každý z těch křivek – ať s tím točíte, jak točíte – má vždycky horizontální tečnu.“

Všichni kluci z celé třídy hned popadli svoje křivítka, různě je natáčeli, dávali k jejich nejnižšímu bodu tužku a ověřovali si, že mám pravdu, že tečna je vždycky vodorovná. Tenhle „objev“ je úžasně zaujal – i když měli všichni za sebou kurz z analýzy a už se „učili“, že derivace (tečna) každé křivky v jejím minimu (nejnižším bodě) je nulová (tedy vodorovná, protože je také rovna tangentě). Nedovedli si to propojit dohromady. Nevěděli, že to vlastně „vědí“.

Nechápu, co to s většinou lidí je: učí se a pořádně nepochopí, co se učí. Snad se ty věci učí nazpaměť nebo co. Jejich vědomosti jsou hrozně povrchní. (Str. 32)

Po celou dobu zůstával ve svých očích obyčejným člověkem. Hrůza a ztracenost, když popisuje svou první přednášku ještě jako postgraduální student na Princetonu:

Den nebo dva před seminářem jsem potkal Wignera na chodbě. „Feynmane,“ řekl, „myslím, že ta vaše práce s Wheelerem je moc zajímavá. Tak jsem na ten váš seminář pozval Russella.“ Takže Henry Norris Russell, slavný a vynikající astronom, přijde na můj seminář.

Wigner pokračoval. „A také si myslím, že by to mohlo zajímat profesora von Neumanna.“ John von Neumann byl široko daleko největší matematik. „A náhodou je tady na návštěvě ze Švýcarska profesor Pauli… Tak jsem ho pozval taky.“ Pauli byl velice slavný fyzik – a v té chvíli jsem už byl bledý jako stěna. Nakonec Wigner dodal: „Profesor Einstein chodí na naše semináře zřídkakdy. Ale vaše práce je tak zajímavá, že jsem ho speciálně pozval. Takže přijde také.“ (Str. 69)

se moc neliší od zmatku, když měl posuzovat plány na továrnu na obohacování uranu a vůbec neznal symboly:

Jsem úplně ztracený. Nejhorší je, že nevím, co všechno ty symboly na plánech znamenají. Tak třeba takové oné – nejdřív si myslím, že to znamená okno. Je to čtvereček s křížkem uprostřed a jsou toho plné plány. Myslím si, že to je okno, ale ne, okno to být nemůže, protože to není vždy na kraji. Mám sto chutí se zeptat, co to je. Určitě jste se už někdy ocitli v podobné situaci, že jste prošvihli pravý čas, kdy se zeptat. Kdybyste se byli zeptali hned, bylo by to v pořádku. Ale teď už se mluví trošku moc dlouho. Moc dlouho jste váhali. Když se zeptáte teď, řeknou: „Tak to jsme celou tu dobu jenom mařili čas!?“ (Str. 107)

Ovšem to, jak ze situace vybruslí, je pro něj typické:

Co teď? Něco mě napadlo: třeba to je záklopka. Položím ukazováček na jeden z mysteriózních křížků uprostřed jednoho plánu na straně tři a řeknu: „Co se stane, když se zablokuje tahle záklopka?“ V duchu čekám, že odpovědí: „To není záklopka, pane, to je okno.“

Načež jeden se podívá na druhého a říká: „No, když se tahle záklopka zablokuje… ,“ jezdí prstem po plánu nahoru a dolů, druhý inženýr se dívá nahoru a dolů a dopředu a dozadu a nakonec se podívají na sebe. Pak se otočí ke mně s pootevřenými ústy, jako ryby na suchu, a řeknou: „Máte úplnou pravdu, pane!“ Srolovali plány a vytratili se ven a my jsme odkráčeli za nimi.

A nadporučík Zumwalt, který mě celou dobu sledoval, řekl: „Jste geniální! Napadlo mě, že jste génius, už když jste jednou prošel závodem a druhý den jste jim pověděl o odpařovači C-21 v budově 90-207. Ale co jste právě teď dokázal, je tak fantastické, že bych chtěl vědět, jak – jak to jenom děláte?“

Řekl jsem mu: „Chtěl jsem jen zjistit, jestli to je záklopka, anebo ne.“ (Str. 107)

Stejně jako fascinující – a vražedná – přímočarost, kde přímo cítíte, že ačkoliv by třeba těm hrám a předstírání rozuměl, aktivně to odmítá:

Pověděla mi, jak členové komise obvykle nové učebnice hodnotí. Dostávají poměrně značný počet výtisků každé učebnice a ty pak dávají různým učitelům a pracovníkům ve školství ze svého obvodu. Pak sbírají hlášení o tom, co si ti lidé o knížkách myslí. Jelikož jsem moc učitelů a pracovníků ve školství neznal a jelikož jsem měl pocit, že kdybych si knížky přečetl sám, mohl bych si udělat úsudek, jak se jeví mně, rozhodl jsem se, že si všechny učebnice přečtu sám. (… )

O několik dní později mi telefonoval chlapík z knižního skladu a řekl: „Pane Feynmane, tak vám posíláme ty knihy – je jich sto padesát kilogramů!“

Byl jsem šokován.

„Nebojte se, pane Feynmane; seženeme někoho, kdo vám je pomůže přečíst.“

Nemohl jsem přijít na to, jak se to dělá: buď je přečtete, nebo nepřečtete. (str. 254)

Sympatické je ale i odmítání konvencí a nesmyslných pravidel, smysl pro občanskou nezodpovědnost:

Pak to byl slavný matematik John von Neumann. Chodívali jsme spolu v neděli na procházky. Prolézali jsme kaňony, často s Bethem a Bobem Bacherem. Bylo to nádherné. Von Neumann mě přivedl na zajímavou myšlenku, že se nemusíte činit zodpovědným za svět, ve kterém žijete. V důsledku téhle von Neumannovy rady se u mne časem vyvinul velice silný smysl pro občanskou nezodpovědnost.

Od té doby jsem velice šťastný člověk. A byl to von Neumann, kdo zasel sémě, z něhož moje aktivní nezodpovědnost vyrostla. (str. 111)


Kniha je soubor historek, které posbíral Ralph Leighton během sedmi let, kdy s Feynmanem společně bubnoval. Vytvořil tak úžasný přehled a svérázný životopis. Že jde o zapsaná vyprávění naznačuje i styl se spoustou vsuvek a doplňků. Zpočátku jsem si na něj chvíli zvykal, je to takové neučesané:

Šli jsme po ulici, zahýbali sem tam a prošli jsme křížem krážem celou Copacabanou, jen tak nazdařbůh! Nakonec jsme se ocitli na náměstíčku před bytem šéfovy matky. Stáli jsme tam, hráli a šéfova matka a teta a tak dále přišly dolů. Měly na sobě zástěry, pracovaly v kuchyni a bylo vidět, jak jsou z toho rozčilené – měly pláč na krajíčku. Bylo to opravdu hezké lidské gesto. A všichni lidé vyklonění z  oken – bylo to úžasné! Vzpomněl jsem si, jak jsem byl předtím v Brazílii a viděl jednu takovouhle sambovou kapelu. Její hudba se mi tak strašně líbila, že jsem se do ní úplně zbláznil – a teď jsem byl sám v kapele! (str. 178)

Ale o to víc autentické. A ty příhody! Zaplnil by několik životů. Tohle čtení vás bude bavit.

Odkazy:

nakladatelství Aurora, Praha 2001, ISBN 80-7299-004-7, cena 199 Kč

12345
1591296360000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online