W. Arntz, B. Chasse, M. Vicente: Co my jen víme!?

Určitě k tomu přispívá formát; hlavní text je obklopený krátkými citacemi a fotografiemi jejich původců. To svádí snažit se těkat a přečíst si na dané stránce všechno, jenže ony ty postranní sloupky prezentují vesměs názory a postřehy autorů a jsou buď naivní, nebo překvapené, nebo naivně překvapené. Ty jsem přestal číst téměř okamžitě.

Další důvod je nepochybně bezmezné nadšení a to, jak „objevně“ ukazuje to, co tu je – v hnutí new age – už asi padesát let. Opravdu se s novým paradigmatem, rozhodující rolí mysli, kvantovými jevy a spekulacemi o jejich překryvu s vědomím nikdy předtím autoři nesetkali? Přitom nikdo z klasiků nechybí – David Böhm, Karel Pribram, Fritjof Capra, Rupert Sheldrake… doplňte kohokoliv z nového paradigmatu – bude tam. Lovelock s konceptem Gaia? Samozřejmě! A propo, paradigma. Překlad tohle zavedené slovo ignoruje a místo něj mluví o „ustáleném názoru“, chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil.

„Psychologie, sociologie, biologie, ekonomie, parapsychologie, medicína, politika, ekologie, teorie systémů, etika, mravní zásady a teologie – všemi těmito obory otřásá představa, že něco nefyzického – mysl, vědomí – má skutečný vliv na fyzično (činí to mysl stejně skutečnou jako hmotu) a zároveň že spojené mysli, mysli sdílející tytéž myšlenky, se také spojují v něco skutečného. Dostatečně skutečného na to, aby to drasticky změnilo to, co předpovídají kvantové ‚zákony‘.“ (Str. 233)

Nejcitelnější je argumentační slabost. Kromě neustálého podprahového pocitu manipulace si často všimnete, jak se někde špatně argumentuje. Už samotné použití zákonitostí z mikrosvěta, kvantové mechaniky, na cokoliv z makrosvěta, je zavádějící, ale autoři dělají horší chyby. Opírají se o synchronicity, nosný princip není skutečná logika, ale podobnost. Bohužel ale neupozorňují, kdy jde o analogii (nebo hůře – autory to ani nenapadlo?). Fakticky jsou jednotlivé prvky nebo nápady splácané do jednoho celku, který se naoko dokazuje, ve skutečnosti jen ilustruje a vykresluje fantazijní svět. Například o Jungově kolektivním nevědomí a archetypech:

„Teorie propojenosti všeho nám říká, že tato teoretická konstrukce má skutečně základ v realitě. Není to jen nějaká mlhavá, prchavá představa, jež má pomoci vypořádat se s lidskou psychologií. Jung vydedukoval a/nebo vytušil něco ze struktury vesmíru a přišel na to už téměř před sto lety. Moc se to neliší od toho, jak vědci předpovídali existenci kvarků a pak tyto částice o desítky let později skutečně objevili.
Pro vás to znamená to, že vás ovlivňuje vše, co si ostatní myslí, co cítí a co prožívají.“ (Str. 236)

Tak Jungova abstrakce je stejná jako vypočítané teoretické částice? A ta abstrakce nás ovlivňuje? Nebo používají citace citací a zaštiťování se autoritami, jejichž výroky jsou smíchané dle chuti a potřeby.

„Výzkum citovaný doktorem Montim přesně odpovídá tomu, co už léta říká Hnutí lidského potenciálu: naše možnosti jsou mnohem neomezenější, než si kdy kdo dokázal představit. Myslet si, že se náš růst zastavuje v období puberty, je slovy Johna Hagelina ‚barbarským pohledem na lidský potenciál‘.“ (Str. 170)

Tak kdo vlastně co říká? Citovaný výzkum, doktor Monti, HLP, John Hagelin nebo Artnz, Chasse a Vicente?

Poslední, čeho jsem si všiml, je opakování a senzačnost, bulvární styl – jako pouť plná atrakcí a kolovrátkové hudby. Od každého něco a výsledkem je krásný nový svět.

Přesto jsem knihu – s velkým sebezapřením – dočetl. Byl jsem totiž zvědavý, jestli se v oněch mezních výzkumech za dvacet let objevilo něco nového, nějaký překvapivý nápad nebo zjištění.

A něco málo jsem si opravdu odnesl. Dean Radin, Roger Nelson a Dick Shwope prý experimentovali s generátory náhodných událostí a pozorovali změny v rozložení náhodnosti během událostí, k nimž se upínalo velké množství lidských myslí. Na základě toho prý založili Projekt globálního vědomí.

„Takovýto výrazný vrchol nám graficky znázorňuje nahodilost událostí. Za normálních okolností produkuje REG 50% jedniček a 50% nul. Graf jedniček a nul je tedy plochý. Ale když se miliony lidí zaměřily na jednu věc, graf se z nějakého důvodu najednou prudce vychýlil, a to přesně v okamžiku onoho dramatického soustředění. To odporuje základnímu pedpokladu kvantové teorie – totiž že kvantové události jsou čistě nahodilé.“ (Str. 109)

A druhá věc – Penrose-Hameroffova teorie OR vědomí (‚objektivní redukce‘). Podle ní zhroucení vlnových funkcí a přechod mezi mikro a makrosvětem probíhá v mikrotubulech v buňkách. (z doby svého noření se do duchovna si vybavuji jen hypotézu o tom, že dějištěm kvantových jevů by mohly být neurotransmittery vylité do synapsí neuronů, mikrotubuly jsou novinka).

Protože ale pochybuji, že byste někdo měl srovnatelnou zálibu v bizarnostech, nemohu knihu doporučit, a to ani jako úvod do new age, nevýhod má příliš mnoho.