Milena Holcová: Babky na divoko

„- Nevím, jestli jsi v obraze… Mojí mámě je pětasedmdesát, je dost při těle, věčně si hlídá cholesterol a po sto metrech musí odpočívat. Taky se jí nikam nechce a občas je s ní dost těžké pořízení...?!
Marcela netrpělivě mávne rukou. – Moje má zelený zákal a je skoro hluchá. Pokud zrovna nekomanduje, tak je uražená, nebo pláče. Aspoň tak se mi jeví posledních deset let. Přitom vím… pamatuju si ji jinou. Přece se to nemohlo ztratit?“ (str. 13)

A pak do toho skočí, maminky přemluví a opravdu vyrážejí. Hned od začátku se začínají ukazovat rozpory. Střídáním postav vidíme, jak to dává všem zúčastněným zabrat. Babkám:

„Dráža rovná předměty do tlumoku mlčky. Dobrá, souhlasila s tímhle stylem cestování, tak teď už nesmí ani pípnout. Ale co bude teď? To si stoupnou s ranci na zádech k silnici?! Jako nějací bezdomovci? Ne, tyhle úvahy jsou zapovězeny. V závěrečné fázi balení zjišťuje, že se přezky bojí. Raději mlčí. Nač rozdmychávat dceřinu nervozitu? I tak vypadá, že každou chvíli vybuchne. Přesně jako její, věčně nasupený, otec. Ale na něj platila vlídnost. Zorku to naopak přímo pobuřuje. Dráža se souká do popruhů, kdyby z pootevřené kapsy přece jen něco vypadlo, však on už si toho někdo všimne.“ (Str. 35)

I dcerám:

„Pauza, kterou přemýšlivě přeruší Zorka. – Myslíš, že na nás mají stejné alergie jako my na ně?
- Nevím. Snad jo. U matek je to asi něco jiného. Chybí tomu to trvalé podráždění.
- Ale kde se v nás bere? Je to normální?“(Str. 70)

A nejen to, vyplouvají na povrch věci vytěsněné do podvědomí, ale nikdy nezapomenuté; neodpuštěné křivdy a pohledy na ně; očekávání a předstírání:

„- Chceš ji začít vychovávat? Teď? Tady?
- Ne. Jen mám pocit, že je na čase sundat masky. Celý dospělý život předstírám, že jsem taková, jakou si mě přeje. Dobře vychovaná a úspěšná. Už mě to fakt nebaví. Já si tu Krétu chci taky užít.
- Ale jó… vždyť jó, klid. Vzpoury mě vždycky příjemně vzrušovaly. Jen mám se svojí matkou pocit, že už to nestojí za tu energii.“ (Str. 47)

A také těžko připouštěná sebereflexe

„- Na to, co je možná můj největší problém.
- A to?
- No… sebeúcta. Asi mně na ní přehnaně moc záleží.
Marcela mlčí. Ve skutečnosti souhlasí,není si však jistá, že by potvrzením Zorce prospěla. Ví, že v životě nastanou situace, kdy sebeúcta funguje jako provazový žebřík na cestě ze dna. Ale ví i to, že může být také dělovou koulí na noze, kvůli které se s námi žebřík utrhne. Který případ je Zorčin?“ (Str. 176)

Kniha je to opravdu hodně ženská – soudím podle toho, jak vzdálené téma a pojetí to pro mě zpočátku bylo. Už jen zapamatovat si na začátku všechny čtyři najednou mi dělalo potíže, natož se v jejich vztazích orientovat. Postupně se to ale vyjasnilo a s přibývajícími epizodami, vzpomínkami a traumaty se s hlubokým vhledem a porozuměním rozehrává tkanivo… života. Různé povahy a jejich střety, láska i vzdor. A když začaly vylézat na povrch problémy, které obě kamarádky vskrytu řeší, začal jsem být opravdu zvědavý. Jediné, co se mi nelíbilo, byla personifikace samotné cesty a dialogy s ní:

„Prosím tě, Cesto, s tímhle mi teď pomož. Už snad nedělám nic jiného, než dávám pozor na něčí city. Udělej něco, ať je chvilku klid.
Žádné řešení ode mě nečekej. To není můj raison d'etre.
Vždyť se podívej, jak je všechno rozhašený. Zorka podražená, Dráža se plácá v depresi, Marie je jako dítě, už toho mám plný zuby. Nemohla bys už té hluboké orby nechat?
Ne. To tedy opravdu nemohla. Chceš po mně něco, co je v rozporu s celou mojí podstatou. Ale můžeš to kdykoli vzdát a opustit mě. Nikdy nikoho nedržím.“
(Str. 195)

Závěr cesty nakonec ukáže, že opravdu pomohla, obě matky dokázaly vystoupit ze svých stereotypů, dcery je pochopit a jejich vztahy mohou začít znovu a lépe. Úspěšná cesta - a podařená kniha.

nakladatelství Šalvar, Brno 2002, ISBN 80-903011-3-4, cena 185 Kč