Kahlil Gibran: Prorok (Wuwejův zápisník)

obálka Prorok Mustafa, mladý prorok, čekal dvanáct let ve městě Orfales, než se vrátí loď a odveze jej zpět na ostrov jeho zrození. Nevíme kdo mu takový úkol uložil, zda on sám se uchýlil do vzdáleného exilu aby zmoudřel, nebo jej tam zavedly cizí úmysly.

Když onen okamžik konečně přišel a on sestupoval z hory, shromáždili se lidé a žádali, aby jim přednesl, co mu bylo projeveno, aby se podělil o svou moudrost.

Pak mu kladou otázky a on k nim promlouvá. Promlouvá o manželství, dětech, o lásce:

„Láska nemá žádnou jinou touhu, než naplnit sebe samu.
Ale když milujete a chcete mít nějaké touhy, nechť jsou toto vaše touhy:
Rozplynout se a být jako zurčící potok, jenž zpívá svou melodii do noci.
Poznat bolest přílišné něhy.
Pocítit rány svého vlastního porozumění lásce;
a ochotně a s radostí krvácet.
Probudit se za úsvitu se srdcem na křídlech a vzdát dík za další den milování;
odpočívat v hodině polední a rozjímat o extázi lásky;
vracet se domů za soumraku s pocitem vděčnosti;
a pak spát s modlitbou za svou lásku v srdci a s písní chvály na rtech.“ (O lásce, Str. 18)

Promlouvá o jídle a pití, práci, domech, šatech, o dávání:

„Dáváte jen trochu, když rozdáváte ze svého majetku.
Jen tehdy, dáváte-li sami sebe, rozdáváte opravdově.
Co je váš majetek jiného než jen věci, které uchováváte a střežíte ze strachu, že byste je mohli zítra potřebovat?
A zítřek, co přinese zítřek příliš opatrnému psovi, jenž si zahrabává kosti do nedotčeného písku, když běží za poutníky do svatého města?
A co je strach z chudoby jiného než chudoba sama?
Není obava ze žízně, když je studna plná, samotnou žízní, jež se nedá uhasit?“ (O dávání, str. 24)

O kupování a prodávání, zločinu a trestu, zákonech, svobodě. O rozumu a vášni, bolesti, o spoustě dalších věcí… O loučení.

Na konci sám sebe upozadí a sníží, vzdává hold lidem Orfalesu.

„Mudrci k vám přicházeli, aby vám předali svou moudrost. Já jsem přišel, abych si vzal z vaší moudrosti:
A uzřel jsem, že jsem nalezl to, co je větší než moudrost.
Je to plamen ducha ve vás, jenž se stále sám od sebe zvětšuje,
zatímco vy, neuvědomujíce si, jak narůstá, naříkáte nad uvadáním vašich dní.
Je to život hledající život v tělech, která se bojí hrobu.“ (Str. 96)

Kniha mi po mnoha letech od minulého přečtení přinesla dvě překvapení.

Tím prvním je neodbytný dojem spřízněnosti s Exupéryho Citadelou. Mohli číst jeden druhého? Nejspíše ano; podle dat narození a úmrtí (Džibrán 1883-1931, Exupéry 1900-1944) by to vypadalo, že předlohou byl Prorok – Citadela je ale mnohem hlubší. Možná je ale podoba daná jen orientální vzletností...

Druhým překvapením bylo postupné vyprazdňování. Po kráse a hloubce prvních kapitol jsou ty další míň a míň srozumitelné a mělčí, forma převládla nad obsahem. Například O dobru a zlu:

„O dobru ve vás mohu hovořit, ale ne o zlu.
Není snad zlo dobrem mučeným svým vlastním hladem a žízní?
Věřte, že je-li dobro hladové, hledá potravu třeba i v temných jeskyních, a když žízní, pije třeba i z mrtvých vod.
Jste dobří, pokud jste v souladu se sebou samými.
Ale ani když nejste v souladu sami se sebou, nejste zlí.
Neboť chátrající dům nemusí být doupětem zlodějů; je to jen chátrající dům.“ (O dobru a zlu, str. 72)

Zlo je dobro mučené hladem a žízní? Krásná věta, přímo báseň a chápu, že se jí nechtěl vzdát – ale smysl nedává a zbytek promluvy ji nevysvětluje. A tak přemýšlím, jestli je Prorokova moudrost pravá nebo falešná a jen ověšená girlandami slov.

Nevím. Budete to muset zjistit sami.

nakladatelství Pragma, Praha 2001, ISBN 80-7205-781-2, cena 160 Kč

Kahlil Gibran: Prorok

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv