Transakční analýza sleduje sociální interakce a identifikuje v nich základní jednotku, transakci, složenou z podnětu a reakce. Transakce se řetězí, reakce se stává podnětem pro další transakci a tak pořád dál, dokud obě strany nejsou spokojené. Důležité je všímat si, jaké subjekty spolu komunikují, dokud jde o doplňkové transakce, tedy oslovený subjekt zase odpovídá (rodič na dítě a dítě zpátky na rodiče; dospělý s dospělým atd.), je komunikace v pořádku.

Transakcí je více druhů, Berne identifikuje

• postupy – doplňkové transakce dospělého, určené pro manipulaci s realitou
• obřady – do sféry rodiče přesunuté, ritualizované postupy
• zábavy – poloobřadné, jednoduché doplňkové transakce (například předhánění se, vytahování se apod.)

Problém nastává, když odpovídá jiný stav ego, v diagramu je to pak vyjádřeno zkříženou transakční odpovědí.

Spojení bude přerušeno, zisky si odnáší jen jedna strana a komunikace nikam nevede. A to jsou právě ony

• hry – souvislý sled druhotných doplňkových transakcí, které směřují k jasně definovanému, předem známému výsledku (nejde o legraci nebo potěšení)

Pro analýzu her zavádí autor několik charakteristik, které je třeba určit

• název – pojmenování nebo výstižná zkratka
• teze – stručný popis hry, nejvýstižnější formulace
• cíl – účel hry, proč to vlastně dělají?
• antiteze – jak odmítnout hrát nebo hru překazit
• role – počet členů hry a jejich úkol
• dynamika – psychodynamické hnací síly, stojící za pokusy o hru (např. stavy úzkosti)
• příklady – odkazy na známé hry, jak se hrává v dětství a jak může vypadat v dospělosti
• model transakce – sleduje sociální i psychologickou úroveň transakce. Sociální je navenek viditelná a povrchní, psychologická úroveň je pod ní a bývá odlišná. Jestliže na sociální úrovni manžel nutí ženu být doma a ona odpovídá, že kdyby něj nebylo, mohla by se jít bavit, pak na psychologické úrovni může jít o úplně jiný vztah „bojím se být doma sám“ a „chci abys mě ochraňoval“.
• tahy – přehled minimálních (nezbytných) podnětů a reakcí
• zisky – co z toho kdo má, u zisků se opět rozlišuje sociální a psychologická úroveň, navíc ale ještě také jestli je vnější nebo vnitřní

Těžiště knihy spočívá v přehledu her, které lidé hrávají. Rozdělené jsou do kapitol podle situací, v nichž se vyskytují

• Životní hry – například Alkoholik; Dlužník; Kopejte do mě; Vidíš, k čemu jste mě dohnali!
• Manželské hry – Kout, Soud, Frigidní žena; Otrokyně; Kdyby nebylo tebe; Vidíš, jak se obětuji

Vžije-li se však do role „Otrokyně” doopravdy, bude pro ni velmi těžké tuto zásadu dodržovat. V takovém případě si svého manžela zvolila velmi pečlivě; je to jinak rozumný muž, který však bude svou ženu kritizovat pokaždé, když nebude tak výkonná, jak podle jeho názoru byla jeho vlastní matka. Žena vlastně vstoupila do manželství s vidinou mužovy matky, která se v jeho projevech neustále projevuje jako jeho rodič; tato vidina má mnoho společného s vidinou její vlastní matky nebo babičky. Když si takto našla vhodného partnera, může se nyní její dítě zabydlet v otrocké roli, kterou tato žena potřebuje k udržení své duševní rovnováhy a jíž se tak lehce nevzdá. Čím větší odpovědnost má její manžel v zaměstnání, tím snadněji si oba nacházejí dospělé důvody k tomu, aby udrželi nezdravé aspekty svého vztahu. (Str. 106)

• Společenské hry – To je hrozné, viďte? A nemohl byste – Ano, ale;

ANEBY může hrát libovolný počet lidí. Iniciátor předloží nějaký problém a ostatní začnou navrhovat řešení začínající slovy: „A nemohla byste… ?“ Paní Lišková má však pokaždé připravenou námitku: „Ano, ale…“

Dobrá hráčka může podle libosti odrážet ty ostatní tak dlouho, dokud se nevzdají, načež vyhrává. V některých situacích musí paní Lišková odmítnout tucet i více návrhů, aby dosáhla zahanbeného mlčení; to je totiž znamením jejího vítězství a zároveň uvolňuje scénu pro další hru podle výše uvedeného vzoru, tj. umožňuje paní Volkové, aby přešla na „Rodičovské sdružení“ typu „ti nemožní chlapi“. (Str. 122)

• Sexuální hry – např. Perverze; Hra s ohněm, Hra s punčochou
• Hry podsvětí – Zloději a policajti; Jak vzít roha; Teď ho vezmem na hůl
• Hry v poradnách – např. Myslím to s vámi dobře; Sociální případ; Naivka;
• Neškodné hry – např. Odborník na dovolené; Kavalír; Dobrodinec; Všeuměl

Analýza není u všech her kompletní; autor na to v úvodu upozorňuje, ale pro mě to bylo matoucí. Kromě několika málo jako by pokaždé kus chyběl, navíc pokaždé jiný, špatně se mi v tom orientovalo. Často je nevyvážený rozsah jednotlivých charakteristik, teze se rozpovídá na několik stránek, zatímco v analýze je abstrakce až matematicky zkratkovitá.

Jinak to je ale naprosto zásadní dílo, je velmi nápomocné. Člověk sice s věkem sám občas dokáže nějaké své hry rozpoznat a zahodit, ale všechny ani zdaleka; natož zjistit jak je narušit či jak jim analýzou transakcí porozumět.

„Získání nezávislosti vyplývá tedy z toho, že člověk dokáže odvrhnout všechny ty malichernosti, o nichž byla zmínka v kapitolách třinácté, čtrnácté a patnácté. A toto jeho rozhodnutí není nikdy konečné: člověk se neustále brání, aby nezapadl zpět do starých kolejí. (...)
člověk se musí nejdříve zbavit tíhy celé kmenové nebo rodinné historické tradice (...); pak se musí každý jedinec vymknout vlivu rodinného, společenského i kulturního prostředí. Stejně by se měl zachovat k požadavkům soudobé společnosti vcelku, a konečně je třeba, aby člověk částečně nebo úplně obětoval výhody, jež mu plynou z jeho bezprostředního sociálního okruhu. Pak se musí vzdát všech snadných požitků a odměn z postoje 'morouse' nebo 'snoba' (...). Chce-li jedinec toho dosáhnout, musí si osvojit osobní i společenskou kontrolu, takže všechny skupiny chování popsané v dodatku – až snad na sny – si pak svobodně volí jenom podle své vůle. Pak je schopen oddat se vztahům oproštěným od her tak, jak je to názorně předvedeno v ukázce kapitoly patnácté. (...) Celá tato průprava spočívá v zásadě v tom, že člověk obdrží shovívavý souhlas k odluce od svých rodičů (a od rodičovského vlivu), takže k nim sice může občas zaskočit na přátelskou návštěvu, ale už se nedá jimi ovládat.“ (Str. 193)

Aktualizace 29. 3. 2023: Ani po dalším přečtení nemůžu říct, že bych uměl popisované hry dobře dekódovat, texty jsou opravdu nevyvážené – ale ta myšlenka a koncept, rozpoznání her a transakcí, to je geniální. Doplnil jsem ještě nějaké citáty a obrázky transakcí.

V každodenní podobě můžeme podobné jednání snadno pozorovat u dětí; chlapec nebo děvče z toho udělá dvoučlennou hru s jedním z rodičů. Taková hra pak vychází ze dvou postojů, a sice: „Já to nesvedu“ nebo „Já za to nemůžu“. Dítě se snaží něco udělat a věc se mu buď podaří, nebo ji zkazí. Jestliže to „nesvede“, matka nebo otec by to měli udělat místo něho. Jestliže za to „nemůže“, pak rodiče nemají žádný rozumný důvod, aby je trestali. Tím se odhalí základní rysy této hry. Rodiče by měli zjistit dvě věci: kdo z nich dítě této hře naučil a jakou vinu mají na tom, že se stále opakuje. (Str. 110)

Odkazy: