Softwarový architekt pak (cit. str. 32-37):

• „je technickým vedoucím“
• „role architekta může být vykonávána týmem“
• „rozumí procesu vývoje“
• „má znalosti z obchodní oblasti“
• „má technologické znalosti“
• „má návrhové zkušenosti“
• „umí programovat“
• „umí dobře komunikovat“
• „přijímá rozhodnutí“
• „si uvědomuje organizační politiky“
• „je vyjednavačem“

Jak vidno, práce je to komplexní. Metodika Eelese a Crippse popisuje role, výsledky práce, jednotlivé činnosti a úkoly, které je třeba v rámci iterativního procesu zpracovat. Autoři nejprve projdou základní pojmy a obecně platné principy (jak modelovat, jak dokumentovat, jak navrhovat opětovně použitelné prvky architektury), popíší případovou studii, na které metodiku demonstrují a pak už se do toho pustí pořádně - od definice požadavků, přes logickou a fyzickou architekturu až po pokročilá témata jako je řízení projektů, zvládání distribuovaného týmu nebo systému systémů.

Zaujalo mě množství hledisek, kterými se dá na software hodnotit a především jejich maticové rozdělení. Některá hlediska jdou napříč jinými, což rozhodně analýzu nezjednodušuje a je třeba na to pamatovat (tabulka podle str. 69 a 78):

Metodika je hodně podrobná, kdyby ji člověk chtěl využít zcela, zahltí se množstvím dokumentů, schémat a dalších artefaktů - to by ale bylo špatné pochopení knihy. Autoři musí svůj postup popsat v maximalistické variantě, aby sloužila jako vodítko, zatímco architekt si ji musí přizpůsobit a zjednodušit, vybrat věci, které při konkrétním rozsahu projektu dávají smysl.

Na konci najdete přehled pojmů, odkazů, rejstřík, ale především přílohy, které jsou klíčové a k nimž se pravděpodobně budete vracet:

• Metamodel architektury softwaru
• Katalog hledisek
• Přehled metody
• Kontrolní seznam požadavků na architekturu

V češtině mnoho knih o softwarové architektuře není - o to důležitější je, že tato je podařená.

nakladatelství Computer Press, Brno 2011, ISBN 978-80-251-3036-0, 497 Kč